Tváře Kroppových člověků na václavským Václaváku

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 14.10.2008
Vydáno dne 14. 10. 2008 (3487 přečtení)




„Na václavským Václaváku je moc člověků,“ ječíval punkáč Vilém Čok na prvním albu Pražského výběru. „V houfu jsem se já Máně ztratil, je mi do breku.“

Ztratil se tam už kdekdo, ale můj Vilém, fotograf Kropp, nikdy. I když se narodil v Ostravě a zámečníkem-nástrojařem vyučil v Opavě. Naopak i mně, Pražákovi jak poleno, znovu objevil nebo připomněl, nač jsem už z historie „trafu“ zapomněl.
Kropp pracoval v deníku Práce, takže měl Václavské pod okny. Fotografoval je - a občas i blízké Jungmannovo, Staroměstské a Náměstí republiky - přes třicet roků. Leica Gallery měla z čeho mu k jeho osmaosmdesátinám uspořádat ve stanu na Můstku výstavu Na Václaváku o Václaváku. Ještě jsem ji stihl, o víkendu končí. Prý ji vidělo přes 100 000 lidí.
Míval jsem pro deníkářské fotografy, s ramenem věčně pokleslým pod tíhou aparátů, slabost. Jenže oba nejmilejší, mladofrontovní Emilové Pardubský i Fafek, mi už odešli. Malý, suchý Vilém Kropp má zdravý kořínek i paměť. Rozvzpomněl se na mé dávnověké sporťácké deníkaření a před čtyřmi lety mě sám vyhledal.
Neřekl, že má doma trofej World Press Foto (1959), pochlubil se jen svým porevolučním nakladatelstvím a knihkupectvím v Berouně. Od tématu jeho bývalé ženy, sestry Jiřího Parmy, trenéra Martiny Navrátilové, jsme se dostali k tenisu a dlouho u něj při víně setrvali.
„Prosím tě, proč, tam ale nemáš tu fotografii z helikoptéry?“ – vyjel jsem na něj do telefonu hned poté, co jsem mu současnou výstavu vychválil. V knížce Václavák, 50.-80.léta minulého století, která teď taky vyšla, má totiž Kropp efektní záběr Národního muzea, jak jsem je nikdy neviděl: z ptačí perspektivy, vysoko nad střechou, i s pohledem do dvora. Kdysi se proškemral policajtům do vrtulníku. Prostě deníkář.
Ale stejně mám nejradši Kroppovy lidi a věci dole z chodníků.
Zcela osamoceného dopravního strážníka uprostřed dlážděné křižovatky, s přesnou geometrií kostek srovnaných i do oblouků lemujících koleje. Asfaltéry zalévající spáry v kamenné dlažbě. (Výstava je vůbec svého druhu holdem dlaždičskému řemeslu.) Kluky hrající kuličky ve Františkánské zahradě nebo stavějící sněhuláka. Lidi visící na stupátkách otevřených tramvají. Ceduli na zadním okénku starobylého auta: „Nehoň mne dělám co mohu.“ Klučinu u stánku se špekáčky: ještě nedohlédne ani k pultíku a už se cpe. Chodce, přeskakující koleje u pokynu „Vstup na stavbu zakázán“ a jiné, podlézající zábradlí. Schumelení čtyř zákazových a příkazových značek, pozoruhodné hlavně graficky; Vilém na politické podtexty není, ale ony se mu do záběru vetřou samy.
Možná stejně podvědomě přesahují některé černobílé fotografie místo i čas. Muž na štaflích, který v podzimní mlze prořezává větve stromu, by mohl být zrovna tak z Petrohradu nebo z Paříže. Lidé mávající vstříc průvodu a za jejich zády v kočárku dítě zívající nudou. Seriózní obrýlená dvojice na skútru, řídí paní v plášti, za ní neúčastný pán v obleku.
Nemohl jsem se odtrhnout od autohavárie. Přitom žádný horror. Kousek promáčklé kapoty a strážník píšící do bloku. Kolem civilisté, co tvář, to jiné napětí. Jak dlouho by musel takovou scénu chystat filmový režisér, aby vyšla takhle tajemně, napínavě a nedivadelně?
Při záběrech kumštýřů mě pokaždé potěší, když jim vykukuje povaha: režisérskému triu Roháč, Svitáček, Činčera klukovské frajerství, právě zesílené triumfem montrealského kinoautomatu, Gilbertu Bécaudovi, sedícímu vedle Petrofa na zemi se skříženýma nohama, kabaretiérská dynamika, Vlastimilu Harapesovi s partnerkou spokojenost z baletní jistoty uprostřed Lucerny. A písničkářům Palečkovi, Janíkovi a Třešňákovi na rozstřílené kašně u Muzea ticho a smutek za Janem Palachem.
Nejvíc mě z obrázků pohladil chlapeček s vánočkou dlouhou skoro jako on. Hledí na fotografa, vánočku svírá pod levou rukou, pravou se drží táty. Z táty je vidět jen dlaň.
Při autogramiádě přinesl neznámý pán Vilémovi vánočku. Představil se jako ten z té fotky. Vyšla už v první Kroppově knize v roce 1961 a hochova babička si ji tehdy koupila.
A tak je na Václaváku zas Vilémovi do breku. Jenže ne Čokovi.