Sen poslance Jičínského, který mi nahání strach Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN 21.10.2008 Vydáno dne 22. 10. 2008 (6393 přečtení) V českých sporech o chování Milana Kundery za komunistické totality nás to nejhorší možná teprve čeká. Ať jsou sebeurputnější, každý v nich zatím měl možnost napsat co chtěl. (Na rozdíl od rozhlasu, kde moderátor toho, kdo mu oponuje, může vypnout.) Po výsledcích krajských voleb se obávám, jak dlouho bude ještě možné českou minulost takhle poznávat a probírat. Volby vyhráli sociální demokraté. A starou policejní zprávu s Kunderovým jménem vypátral a zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů. Právě ten chtějí sociální demokraté zrušit, jakmile budou zase vládnout. Opakovaně to prohlašuje jejich poslanec Zdeněk Jičínský. A on není žádný mluvka. Jeho postoje ke zkoumání minulosti jsou setrvalé, už brzy po sametové revoluci vystupoval v parlamentu proti lustracím. Když tento zkušený právník řekne, že jeho strana Ústav zruší, nepochybuji, že už ví, jak na to. Předtím však oranžoví potřebují vyhrát taky parlamentní volby; raději předčasné než za dva roky. A hodilo by se mít taky víc senátorů. „Jenom politicky naprosto stupidní člověk by volil proti ČSSD,“ poradil nám před druhým kolem senátních voleb nenasytný Jiří Paroubek. Prostě jen hlupák váhá. Přesto bych váhal. Určitě bych kandidátům položil stejnou otázku: Budete hlasovat pro zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů? Mně osobně totiž nevadí platit u lékaře třicet korun. A vůbec už ne americký radar, zvláště potom, co milého nám teď vzkazují ruští vojevůdci. Ale ponižujícího mlčení o české historii a dávkovaného utrušování polopravd, které se pravdám jen podobají, toho jsem si užil bezmála celý život. Ať se Zdeněk Jičínský nezlobí, na to už nemám žaludek. Všemožné odpůrce Ústavu pro studium totalitních režimů by musel očarovat anděl velkodušnosti, aby teď nezneužili nepřesností a nedotažeností, kterými pracovníci Ústavu pochybyli v Kunderově případu. Neboť Adam Hradilek formuloval, bohužel, svůj fax do Paříže tak mlhavě, že spisovatel skutečně nemusel pochopit, nač se ho to po padesáti osmi letech ptá: jestli tehdy sám šel někoho udat nebo nešel. Hradilkův nadřízený Vojtěch Ripka říká, že z Ústavu poslali Kunderovi 11.září jediný fax a o další styk se nepokoušeli. Podobně jako třeba historik Pavel Kosatík ani já nerozumím celému tomu spěchu. Jeden vážný důvod pro něj samozřejmě byl: podezření z udavačství sejmout s někdejší kamarádky vězněného odbojáře Miroslava Dvořáčka i s jejího manžela Miroslava Dlaska. Ovšem při vědeckém výzkumu jsou – jakkoli to zní cynicky – první nezpochybnitelná fakta a teprve za nimi všechno ostatní. Co z těchto fakt vyčtou novináři, to už je jiná. Kunderova telefonická reakce i na mě zprvu působila nepřípadně. Vysvětlovat si zveřejnění policejní zprávy jenom jako atentát na autora, načasovaný ke knižnímu veletrhu, mi připadalo hodně sebestředné. Kdo by se ale v takové mediální palbě choval klidně a důvěryhodně? Určitě Radovan Krejčíř, Tomáš Pitr a Viktor Kožený. Ti to zvládají dokonale. Sečteno a podtrženo: všichni někdy chybujeme, historikové i novináři, každý jinak. Ale přece nebudu břitkému Janu Režkovi brát Kritický klub jen proto, že v něm při kunderovském sporu nenechával domluvit ani svého partnera Vladimíra Justa? A ještě méně slyším na komentátorské odsudky celé dosavadní – teprve osmiměsíční – činnosti Ústavu pro studium totalitních systémů. Ke zvyklostem deníku Právo se to sice hodí, ale Jiří Hanák míval argumentační laťku nasazenou výš. Jsem zvědavý na revui Paměť a dějiny. O historii odbojáře Ondráčka (a částečně i Kundery) tam vyjde delší studie. Zároveň nám může víc povědět o výzkumné partě „toho magora Žáčka“, jak bývá vysmíván a nenáviděn jejich ředitel. Rád bych si ale práci Ústavu ověřil i na zamotané historii Jazzové sekce. Zatím jen víme, co zorganizovala a kdo z jejích členů „to podepsal“. Kdo ale estébákům pomáhal i bez jakéhokoli podpisu, z titulu své funkce, z kariérismu, nebo aby „zachraňoval normální jazz“? To nám žádní Cibulkové ani jiní Rudí krávové neřeknou, to čeká na Žáčkovy badatele. Pokud se ovšem najde dost nás, natolik „politicky stupidních“, abychom nový Ústav nechali žít.