Na minimalismus z Metropolitní jako na bidýlko Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 11.11.2008 Vydáno dne 11. 11. 2008 (3321 přečtení) Americká opera Doctor Atomic svým názvem naznačovala, že bude o konstruktérovi atomové bomby J.R.Oppenheimerovi. Stálí návštěvníci přímých přenosů z Metropolitní opery věděli, že ho ztvární osmačtyřicetiletý kanadský barytonista Gerard Finley, hvězda letošního Pražského jara. Tedy lákadlo i pro ty, kdo minimalistickým operám dosud nepřišli na chuť. Nicméně v sobotu jsme v Aeru, Světozoru a dalších kinech v Česku poznali něco trochu jiného. Třebaže Finley ani newyorská inscenace nezklamali. Libretista Peter Sellars vtěsnal děj opery do posledních dnů před 16.červencem 1945, kdy v Novém Mexiku Američané prvně otestovali atomový výbuch. V tom připomíná třetí, zatím předposlední opera Johna Adamse svou pražskou současnici, Zítra se bude. I její autoři, Březina s Nekvasilem, vyňali ze života JUDr. Milady Horákové jen pár dní, soudní proces. Tomuto logickému a jasnému rámci podřídili celé libreto, naplněné citacemi dokumentů. O generaci starší Adams (nar.1947) se Sellarsem (1957) se pokusili složitě stupňovat tři témata: snahu generality urychlit s pomocí atomové bomby porážku Japonska, technické i etické námitky vědeckého týmu, napětí v rodině přepracovaného Oppenheimera. Kde autoři čerpají z dokumentů, tam má opera švih. Generála Leslieho Grovese předvádí (stejně jako při sanfranciské premiéře v roce 2005) mohutný černošský basista Eric Owens jako pevný sloup všeho řádu. Mezi vědci je jeho nejvýraznějším oponentem Edward Teller. Roli původně zkoušel typický basista Friedemann Rohlig, nakonec ji však skladatel přesunul do vyšší polohy, na míru Richarda Paula Finka. Soudě podle jeho obsazení do role Albericha ve wagnerovské tetralogii Prsten Nibelungův, může Fink napřesrok dobýt Metropolitní naplno. Je už osobností každým coulem. Ani v postminimalistické, víc deklamované než zpěvné hudbě, nezapře zrnitý, ve všech polohách vyrovnaný basbaryton. (Rozhlasoví posluchači Vltavy ho poznali i jako Pizzara v Beethovenově Fideliovi.) Finkova tvář v sugestivních detailech připomíná filmovou mimiku Orsona Wellese. Ve srovnání s tímto chlapsky nerudným, sebejistým a zodpovědným Tellerem působí ostatní atomoví vědci místy poněkud fešácky laboratorně. Nejsem si jist, zda to tak autoři zamýšleli i v případě Oppenheimerově. Finleyho „atomový doktor“ především ovládá nekonečný rejstřík psychologicky podbarvených polohlasů. Dokáže jimi vtisknout významový a citový smysl každému tónu. To umí málokterý barytonista. Lyrický záběr této role ovšem zahrnuje i citáty Baudelairových veršů a sonetu Johna Donna. Budoucí šéfdirigent newyorské filharmonie Alan Gilbert tu náležitě zjemňuje orchestr, Finley zpívá jak Lawrence Olivier mluvíval - a přesto někdy „padá řemen.“ Zvláště v noční manželské scéně. Po jednom představení těžko soudit, nakolik zde dochází nápady skladateli nebo libretistovi. A jestli by se taky nedaly přesněji a poetičtěji přeložit podtitulky. Případně co by s velkou rolí Oppenheimerovy manželky Kitty dokázala herecky tvárnější mezzosopranistka než je pěvecky bezchybná Sasha Cooková. Víc podtextu a dramatické předtuchy vyzpívává na mnohem menší ploše služebná Pasqualita. Indiánská kontraaltistka Meredith Arwadyová se pro tuto roli narodila; nejen postavou, symbolizující matku rodu. Vedle sborových scén patří její ukolébavka k nejoriginálnějším místům opery. Pro mne je ostřejší polemikou s jadernými zbraněmi než deset protiradarových peticí. Pokud jde o režii a scénografii, už předchozí série přenosů z Metropolitní nás naladila do vlídné bezstarostnosti. Není se čeho lekat. Estetických propadů, ani – až na výjimky - rozletů. Spolehlivě neparádivý, vzhledný a pro zpěváky útulný je i Doctor Atomic. Scénograficky nápad s kabinami a človíčky sice známe už v mnoha variantách počínaje obalem alba ledzeppelinského alba Physical Grafitti (1975), ale překlopení figur je metafora čistá a strohá. V závěru nám nikdo nehrozí filmovým atomovým hřibem, i poletující černé kleeovské obrazce jsou studené a výmluvné dost. Aero nebylo vyprodané, ale moc prázdných židlí nezbylo. Nám, s režisérem Jindrou Polanem, bylo dobře jak před padesáti lety v Národním na bidýlku.