Škola v dobách císaře pána, soudruha Nejedlého a dnes Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 25.11.2008 Vydáno dne 25. 11. 2008 (4206 přečtení) Do nějaké školy kdysi chodil každý. Nemíním tedy vzpomínat tu Na Smetance a její předvčerejší oslavy stodvacetiletého trvání ve vyprodaném Divadle na Vinohradech jen proto, že jsem tam chodíval i já. Ono se na ni především hezky kouká. Škol v neorenesančním slohu je u nás habaděj, ale tahle se inženýrům Franzlovi a Turkovi zvlášť povedla. Její kopule a čtyři věžovitá nároží se neztrácejí ani v blízkosti Národního muzea a Hlavního nádraží. Smetanka je prostě kusem života oněch Vinohrad, které se nejmenovaly jen tak zbůhdarma Královské. V roce 1891 tam zavítal i císař František Josef I. Hůř dopadla v roce 1948 návštěva ministra Zdeňka Nejedlého. Vyhlásil při ní neblahou školskou reformu. Recitovala k tomu žákyně Eva Klepáčová. Na Smetance druhdy studovali zakladatel sportovní rozhlasové reportáže Josef Laufer, první vojenský letec české národnosti Rudolf Holeka, náš první profesionální šachista Karel Opočenský, válečný fotoreportér Ladislav Sitenský, výtvarník Alexandr Hrska (první scénograf Janáčkovy Káti Kabanovy), stavitel Hynek Hlasivec, který odvážně přemostil Nuselské údolí, herec Radovan Lukavský, první držitel Ceny Ferdinanda Peroutky komentátor Jiří Ješ nebo publicista Milan Šmíd. A samozřejmě ti, které v neděli z vinohradského jeviště představil básník František Novotný. (Jediný z nás, kdo Smetankou neprošel.) Kreslíř a herec Miloš Nesvadba zazářil coby živá reklama na to, jak si udržet kondici šedesátiletým angažmá v Národním divadle. Jitka Asterová se vyznala z dávné platonické lásky k jednomu ze svých učitelů. Právem populární moderátorky ho vyvolala a konečně padla pusa. Od klavíru se představili Martin Kumžák a Milan Svoboda, který na text Františka Novotného složil i jubilantskou píseň Opáčko. Zatímco herci Jakub Štáfek a Václav Vydra vyprávěli, letěl mi pamětí vinohradský čas: když jsem Vydru vídával v kavárně Demínka u stolu s rodiči, byl mnohem mladší než dnešní rozverný Štáfek. A zcela přehlédnutelný vedle maminky, nádherné Dany Medřické. Profesor Tomáš Zima, děkan 1.lékařské fakulty mi stačil říct, že ho naše „spolužákovství“ těší, dřív než já jemu. Na něco takového si nikdy nezvyknu, ale pokaždé to zahřeje. On nás sice reportér Františel Gel učíval, že největší odměnou novináře jsou setkání s elitou společnosti, ale když se na vás takový profík hezky usměje, znovu si svého povolání užíváte. Na Smetance taky učívaly nejrůznorodější originální osobnosti. Hudební vědec Josef Plavec, autor analytické knihy o Františku Škroupovi, vedl školní sbor takové úrovně, že jeden čas byl vlastně i sborem blízkého Československého rozhlasu. Matematik Josef Holubář proslul mezi žáky tím, že zásadně nepřednášel: jenom zkoušel. (Jiří Ješ si to dodnes pochvaluje.) Malíř Pravoslav Kotík, který ve školní kapli oznámil žákům smrt prezidenta Masaryka, později směřoval spíš k politické levici. A sokolský činovník Jaroslav Šterc to vzal rovnou až k náčelnictví celostátních spartakiád. Pamětní deska vedle ředitelny připomíná za všechny pedagogy a studenty, popravené nacisty, alespoň jednoho, nezapomenutelného dějepisce Jaroslava Sochora. Gestapo si pro něj přišlo přímo do sborovny. Nevím, co tohle říká dnešním studentům Smetanky. (Vystřídalo se tam mnoho typů škol, od reálky až po mateřskou.) Každopádně Valtr Kolban z 8.A zvládl úvodní zvukovou a fotografickou montáž z historie Smetanky jako dospělý. Ti mladší zpívali, tančili a hráli si, jak už to na školních akademiích bývá. Blahořečil jsem češtinářce Věře Brožové i ostatním kantorům, že oslavu nenafoukli a neudělali z ní dojmutlivý slet vypelichaných orlů. V duchu jsem ovšem poděkoval češtinářce Marii Heppnerové za sardele, jimiž trestala hrubky v mých diktátech a naučila mě, co je gramatika i co je reálka. A pořád se skláním před naší třídní Antonií Turčínovou a jejími přísnými nároky na sešity. Protože vyžadovala, abychom do nich kreslili i mapy, mám obrysy Itálie a Řecka v hlavě i v ruce. Byl to strašný sešup z primy do Nejedlého jednotné školy. Průměrní žáci se náhle stali premianty. Ale i tam z nás češtinářka Věra Hašková naštěstí dřela kůži. Byl jsem v tobě rád, Smetanko. Děkuju ti.