Proč měli strach z politického karikaturisty Liďáka Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 02.12.2008 Vydáno dne 02. 12. 2008 (4505 přečtení) Mám na stole rozečtenou knihu Jana Měchýře, Velký převrat či snad revoluce sametová? Kamarádovi se líbily karikatury na obalu: „To je Bidlo, že?“ Skoro se trefil; autorem je Miroslav Liďák. Včera to bylo čtvrt století, co v devětačtyřiceti zemřel. To chodila generace mého kamaráda, dnes doktora filozofie, do mateřské školky. Nakolik se Liďák přiblížil svým oblíbencům, Františku Bidlovi, Josefu Čapkovi nebo Antonínu Pelcovi, posoudí historikové umění. Pro mě zůstává prvním z milované řady Jiránek, Renčín, Teichman. Jak řekl jeho věrný přítel Jaroslav Malák, když se Liďák koncem 70.let bál, jestli nezapomněl kreslit: „Co blbneš, ty kdybys už v životě neudělal čáru, tak ukázals, jak má karikatura vypadat.“ Po svém ho ocenili i komunističtí vládci: v roce 1964 ho málem zavřeli. U soudu v jeho prospěch svědčili nejen kamarádi, ale i zástupce šéfredaktora Dikobrazu. Po protestech mnoha umělců dostal jen podmínku. Karikatura Švejka ve státním znaku coby trestný čin pobuřování – komu se to podaří? Rodák z valašských Trojanovic zaujal i sovětského imperátora Brežněva. Při schůzce státních delegací v Čierné nad Tisou protestovali Sověti proti karikatuře otištěné 25.7.1968 v Literárních listech. Obrovitý Brežněv na ní coby patron hasičů svatý Florian kropí domeček ČSSR, zatímco malinký Dubček volá „...dyť nehoří!“ Liďák nasál politický předjarní vzduch takřka hned po svém příchodu do Prahy v roce 1956. Posunula ho i tématická spolupráce se spisovatelem Pavlem Hanušem. Ze svých příjmení složili v roce 1957 pseudonym Haďák. (Hanuš dostával z honorářů 30 %.) Ještě víc Liďákovi pomohl týdeník Mladý svět. Byl u jeho vzniku a po dvou měsících vybojoval pro kreslený humor celou poslední stranu. Jistě i na truc oficiálnímu Dikobrazu. Necelé dva roky, po které jsem tehdy v Mladém světě pracoval, nestačily, abych pochopil vztahy mezi sebevražedně přímočarým Liďákem, konstruktivně skeptickým grafikem Jaroslavem Weiglem a kladeňáckým reformním komunistou, šéfredaktorem Josefem Holerem. Weigel musel sdílet Liďákův neuklididitelný kutloch, Holer vysvětlovat papalášům nevysvětlitelné. Na podzim 1960 Liďákovi nezbylo než souhlasit s rozvázáním pracovního poměru. Ale kutloch obýval dál. Praktik Holer ho platil jako externistu, zkusil znova otiskovat jeho kresby a vrátil ho i do tiráže. Když ovšem Liďákovi nabídli vstup do KSČ, bez omluvy nepřišel ani na schůzi a ještě je sjel: „To měl bejt způsob, jak mě zneškodnit?“ Byl finančně i hmotnostně chudý, úporný a hrdý. I ranní kytičku pro Ljubu Horákovou, vedoucí zahraničního oddělení, přinášel rytířsky obřadně. Arnošt Lustig mi jednou Ljubu popsal jako člověka, kterému nejvíc záleží na kvalitě časopisu. Přinejmenším v tom si musela s Liďákem rozumět. Později o něm napsala chápavou, nadčasovou a nesentimentální knížku Haďák aneb Osud karikaturisty v Čechách (1993 Mladá fronta). Udivilo mě tam hodně nepublikovaných kreseb; samozřejmě patří k nejlepším. Je to všechno tak dávno! I ten mladý František Skála, co mezi ostatními karikaturisty blýskal temným knírem, má dnes slavnějšího syna v letech a talentovaného vnuka, samí tmaví Františkové. Ale kdyby nic jiného, Liďákovy věštecké karikatury z roku 1968 si vybavím kdykoli. U málokoho se vzájemně tak umocňovaly kresba, text a někdy i nevyřčená, předpokládaná další faktografická znalost. Dubček a těhotná s frygickou čapkou: „Keď nenastanú komplikácie, malo by to byť v deviatom mesiaci donosené...“ (V září měl sjezd KSČ dotvrdit začaté reformy.) Šoféru Dubčekovi hlásí spolujezdec generál Dzúr „Zprava dobrý“, ale Dubček vidí „Zleva tanky“. (Přijely za šest týdnů a vtip zlidověl.) Liďák byl ozdobou Mladého světa, Literárních listů i Reportéra. Dostal tvůrčí prémii Českého literárního fondu. Pak ho v říjnu 1969 z Mladého světa vyhodili podruhé a naposled. Ze Svazu novinářů taky. Moc zdravý nebyl nikdy, ale v červnu 1979 už musel na 161 dní do vinohradské nemocnice. I na vozíčku sám sebe ironizoval jako Invaliďák. Ale na kontě měl jen 30 Kčs a spořitelna mu kvůli tomu přestala proplácet složenky. Zemřel na zánět plic. Jeden z posledních dopisů dostal od básníka Jana Skácela.