Co přitahuje Rejžka s Justem a jak s kým polemizují Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 16.12.2008 Vydáno dne 16. 12. 2008 (4562 přečtení) Nebývám se Zdeňkem Mahlerem pokaždé na stejné lodi. Třeba svatovítskou katedrálu bych nechal církvi. Musel bych se však stydět, kdybych přešel mlčením, co kolem jeho nedávných osmdesátin navyprávěli v Lidových novinách i v Českém rozhlasu 6 Jan Rejžek a Vladimír Just. Mahler Nemahler, tady jde o zacházení s lidským osudem vůbec. Rejžek se rozzlobil na Českou televizi, že nevzpomněla nedožitých osmdesátin prozaika Karla Pecky (Dva osmdesátníci, LN, 4.12.) Proti Peckovu utrpění v komunistických kriminálech postavil i to, že „po srpnu 1968 ze strany vyloučený Mahler nezlobil a směl psát nevinné scénáře pro televizi a Barrandov, se vzácnou výjimkou Božské Emy pro Jiřího Krejčíka.“ Pak se tím, není divu, zabývalo v LN i pět čtenářských dopisů. Nakladatelka chystaných Mahlerových pamětí Slávka Kopecká označila Rejžkův sloupek za barbarský. Čímž jeho efekt ještě zesílila. Rejžkův „katovský“ partner Just jí nato ironicky poradil, ať vydá jiný Mahlerův text, z roku 1954. A ocitoval z něj šerednosti o Masarykovi. Mahler se bránil, že je „rozhodně“ nenapsal, načež Just tajnosnubně upozornil i na „jiné, neméně pozoruhodné citace o zlé Masarykově republice.“ Kdo v tu chvíli ještě věděl, že původně měl být připomenut Karel Pecka? Nutno dodat, že na větším prostoru Rejžkova rozhlasového Kritického klubu se Just pokusil aspoň místy se chovat jako vystudovaný teatrolog; zmínil i Mahlerovu spolupráci s Krejčovým Divadlem za branou, havlíčkovský esej a rétorické schopnosti. (Přidal bych i překlad Gogolova Revizora.) Nicméně vzal za vděk příležitostí otřást mýtem patetického bořitele mýtů a neméně pateticky se zeptat: „Kdo jste, pane Mahlere, když jste si myslel o Masarykovi ještě rok po Stalinově a Gottwaldově smrti to, co jste napsal?“ To už je na mě moc. Ubíjet někoho dávným a ojedinělým pokleskem? Přece citovat otřesné věty lze i z jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, mého básníka z nejmilejších. Co napsal do deníku Národní práce po atentátu na Heydricha, nelze vymazat. Ale kvůli tomu mistrovat protektorátního Seiferta třeba popraveným Vančurou? Když syn vysočinského kováře Zdeněk Mahler psal brožuru o Juliu Fučíkovi, kterou mu Just předhazuje, nebylo mu ještě pětadvacet. Někteří dnešní historikové se ovšem na věk ani rodinné prostředí svých „provinilých“ komunistických předchůdců neohlížejí. A nevycházejí z údivu, jak například mohli jednadvacetiletý Karel Bartošek a třiadvacetiletý Karel Pichlík napsat pamflet Američané v západních Čechách v roce 1945. „Vyhověl pouze politické objednávce. Ničemu jinému,“ soudí podobně Just mladého Mahlera, jakoby mu i po pětapadesáti letech viděl až do žaludku. A stěžuje si, že pořád od Mahlera neslyší žádnou omluvu. Mám tomu rozumět tak, že kdyby se Mahler veřejně omluvil (což udělal během přijímání čestného občanství Prahy 6), Just by na něj onen citát nevytáhl? A Rejžek by o něm psal zasvěceněji? Je to směs jasnovidectví, čapání na švestkách a neochoty připustit, že minulí Šavlové se mohou stát Pavly z přesvědčení a ne výhradně z prospěchářství. Pokud rovnou vyloučíme zlý úmysl nebo ztrátu paměti. Pamatuju si, jak Mahler za normalizace „nezlobil.“ Na besedách v semaforském Jonáš klubu skutečně neprovokoval jednoznačně protirežimními špílci. Věděl, jakou váhu mají v převážně intelektuálním prostředí neznámá, objevně sestavená fakta. Vysvětlil, proč Zdeněk Nejedlý ve své nenávisti k Antonínu Dvořákovi vlastně škodil i protežovanému Bedřichu Smetanovi. Postupně se Mahler dostal i k Havlíčku Borovskému a otci i synu Masarykovým. Tady se, bez televize a mezi doslova „spřízněnými dušemi“, taky rodila ona až posvátná jonášovská úcta vůči „panu doktorovi“. Jistěže někdy hraničí s nekritickým obdivem. I proto občas vyvolává opačné reakce, zvláště u některých historiků. Jenže kolik z nich by před listopadem 1989 vykládalo do mikrofonu o Masarykovi?