Když primáš Hrbáč písničky maluje, barvy nelituje Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Kam za Jiřím Černým Vydáno dne 06. 01. 2009 (5159 přečtení) Taková konzervatoř, kde se doučil zpívat kdekdo, od Petra Ulrycha přes Vladimíra Mertu a Petra Skoumala až po folkrockery z Čechomoru, neexistuje. Ale takový region ano: Horňácko. Pouhých deset dědin na hranici Moravského Slovácka a Slovenska. Jenže skoro v každé chalupě se tam už po staletí zpívá a na něco hraje. Kdo hude nejlíp na housle, bývá primášem. Když má ještě pěkný hlas a tvář, neubrání se popularitě. Hlavně kvůli takovým – a chlapským sborům - se na Horňácko sjíždějí už od 19.století i skladatelé, dirigenti, spisovatelé, výtvarníci, dokumentaristé a studenti z uměleckých škol. Dobrých třicet roků taky kvůli Martinu Hrbáčovi, rodákovi z Hrubé Vrbky. V sobotu oslaví sedmdesátiny. Žádný skladatel ho tak nevychválil jako Leoš Janáček velického Pavla Trna, nekolují o něm historky jako o romském samorostu Jožkovi Kubíkovi, nehraje na housle tak neortodoxně břinkavě jako Jan Ňorek, nemá v hlasu drsnost Martina Zálešáka nebo Jury Slováka, ani neprohodil nikoho křovím jako Jarek Miškeřík herce Ondřeje Havelku. (Než mu stačili vysvětlit, že i Pražák může výjimečně být slušný člověk a muzikant.) Prostě nic pro lidové vypravěče. Legenda o Martinu Hrbáčovi si skoro vystačí jen s hudbou. Doma muzicírovali všichni. Martin, ze šesti dětí nejmladší, hrál od čtyř let na housle. Rovnou na velké, po bratru Janovi. Nejstarší sestra Kateřina zpívala s Jožkou Kubíkem a někdy brávala Martínka s sebou. „Já jsem jen tiše poslouchal, jak jim to pěkně ladilo a hrálo.“ Svou první hudeckou muziku založil už na základní škole ve Velké nad Veličkou. "Učitelka Severová viděla, že si hráváme pro sebe. Koupila nám basu a my jsme začali vystupovat." Jako čtrnáctiletého si ho vzal do kapely Jožka Kubík. „Majstrovy“ cifry se u něj Hrbáč učil dalších čtrnáct let. Mezitím vystudoval v Brně inženýrství, zahrál si v BROLNu a zazpíval se slavnými vrbeckými rodáky bratry Holými. Ostatně si jsou s Dušanem Holým druzí bratranci. Dnes proslulá Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče vznikla jak díky talentu sedmadvacetiletého primáše, tak jeho poněkud „nehorňácké“ schopnosti domluvit se s ostatními. V roce 1966 železárny ve Veselí nad Moravou tak toužily po vlastní reprezentativní cimbálovce, že kvůli tomu i zaměstnaly bratry Kubíky a koupily jim cimbál a basu. Zatímco se ale Kubíci hádali, kdo bude primášem, náměstek Jančařík v nouzi oslovil Hrbáče a ten mu kapelu postavil ze dne na den. Po celých těch dvaačtyřicet cimbálovkových roků číhala na Hrbáče tři pokušení. 1.Napoleonský komplex malých mužských. 2.Slivovicová kůra. „Již od mládí jsem si stejně jako mnoho dalších muzikantů udržoval hlasivky tím, že jsem si po zpěvu dal štamprlku tohoto všeléku.“ 3.Častá primášovská víra, že jsou i lepšími zpěváky než kdokoli z jejich okolí. Hrbáč těm pokušením všem odolal. (Zas nic pro lidové vypravěče.) Ohledně vzrůstu přejal jedno z mazaných mudrosloví svého učitele Jožky Kubíka: „Dobrí prímášé byli malí. Nech to byl Kubelík lebo Dudík.“ Tekutý všelék, jenž možná udržuje hlasivky, ale taky cloumá intonací, pamětí i dochvilností, dávkovala ve vypjatých situacích radši Hrbáčova rozmyslná žena Jitka. Z domova v Uherském Brodě byla zvyklá na menší dávky a chtěla si uchovat obraz šohaje, do kterého se zahleděla, protože nejlíp ze všech tancoval odzemek. Jestli kdy Hrbáč na nějakého zpěváka žárlil, já si toho nevšiml. Tolik skvělých hlasů, co znělo s Hrbáčovou kapelou, by se snad nevešlo ani do všech horňáckých cimbálovek. Oproti typicky horňáckým hlasům Hrbáčův víc svítí, oproti jemnějším dolňáckým frázuje úsečněji. Ne že by si nevychutnal, když bere tenorové áčko. Tak pokorný a oddaný veršům lidové poezie jako mistr horňáckého přednesu Dušan Holý zas Hrbáč není. Ví však, co k čemu patří. Sestavování několika písní do esteticky sladěných sad je Hrbáčova silná primášská stránka. Neošklíbá se nad hudbou jiných regionů a nebojí se jí; umí dost, aby zahrál různý evropský folklor. Však si k sobě vzal i konzervatoristy, cimbalistu Petra Pavlince a houslistu Mirka Kolaciu. On Dušan Holý dobře ví, proč o něm zpívá „Ej, Martinečku, Martine, tvoje méno nezahyne.“