Odvaha Dany Němcové bývala mírou naší malodušnosti Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny 13.01.2009 Vydáno dne 13. 01. 2009 (3689 přečtení) Má cosi z Boženy Němcové, Johanky z Arku i Matky Terezy. Svých vlastních dětí vychovala sedm, jiných, „květinových“ i drsnějších, prošlo jejím bytem v Ječné ulici nepočítaně. Dvakrát ji komunisté zavřeli, naposled zrovna před dvaceti lety: 16.ledna, dva dny po jejích 55.narozeninách. Do nastávajících vzpomínek na tehdejší Palachův týden a demonstrace tak zřejmě pronikne i jméno psycholožky Dany Němcové, tehdejší mluvčí Charty 77. Veřejně prvně vystoupila jako jednatřicetiletá: hrála nevěstu ve filmu O slavnosti a hostech. V očích i hlasu jí dodnes zůstal úsměvný klid. Přitom objektivně klidné byly pouze její první čtyři roky na rodném Mostecku. Ale dítěti prý i stěhování ze Sudet a šest válečných let v Novém Městě nad Metují splynulo s pocitem štěstí. Zklamání přišlo až s návratem do Sudet. Viděla, jak bestiálně se někteří Češi chovali ke svým bývalým německým sousedům. Její učitelský tatínek doslova zachránil jednoho německého antifašistu před sebevraždou. Otázku kolektivní viny měla vyřešenu jednou provždy. Od roku 1963 žije v Praze. Po sovětském vpádu v srpnu 1968 zkusili s katolickým filozofem Jiřím Němcem vyčkávací exil – stejně jako třeba Werich - v Rakousku, ale v listopadu už byli zase doma. Sedm dětí povila během jedenácti let. Do Pionýra nechodilo žádné. Culila se, že vychovala režimu do kožichu sedm vší. Byla psycholožkou i mimo pracovní dobu. Pomáhala, kde se dalo. Taky kapele Umělá hmota, které v roce 1974 na poslední chvíli zavřeli vesnický sál. Prostě kluky pozvala, ať koncertují u nich doma. „K pasivitě nemůže nikdo člověka odsoudit. K té se může odsoudit jedině sám,“ rozhodla si Dana Němcová. Když mi tenkrát už několikátý brněnský mladík při návštěvě u nás doma úplně samozřejmě sdělil, že se vyspí u Němců „jako posledně“, došlo mi, že byt v Ječné se stává kulturní centrem i noclehárnou. Osobně jsem Danu Němcovou poznal, až když Husákovi estébáci uspořádali v roce 1976 zátah na český underground. Poprosila mě, jestli bych nešel s Janem Patočkou a s ní přesvědčit ministra kultury Milana Klusáka, že uvěznění hudebníci nejsou žádní zločinci. Omluvil jsem se, že nepůjdu, že je to beznadějné. Klusák, zeť nedávného prezidenta Ludvíka Svobody, byl mocichtivý studený čumák, rozběhnutý k premiérství a kultura mu mohla být ukradená. A samozřejmě jsem se i bál. Ale tváří v tvář Daně to ze mě lezlo těžce. Její cesta zůstala přímá. Chartu 77 podepsala mezi prvními, pracovala ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Beru obžalobu na vědomí, ale nerozumím jí. Jak plyne z mé výpovědi, obžalobu odmítám,“ hájila se v říjnu 1979 před Městským soudem. To už měla v nemocné páteři půl roku vězení. „VONS nebyla žádná organizace, ale volná iniciativa občanů na podkladu petičního práva podle článku 29 Ústavy... Občas v našem vědomí dochází k rozporu mezi individuálním a společenským právním vědomím, což mě vedlo k rozhodnutí něco učinit. Dále mne k tomu vedly humanitní důvody." Při přelíčení téměř nemohla bolestí sedět. Dcera Markéta se optala předsedy senátu, jestli by matka nemohla na lavici ležet. "Není to nutné, už jsem přece řekl, že budeme častěji dělat přestávky." Dostala „jen“ podmíněný trest. Dál věřila v boží království i svobodný život a denně pro to něco dělala. Když má mluvit o sobě, začne o druhých. Rozhovory, jež s ní vedl Jan Bárta, se příznačně jmenují Lidé v mém životě. Sama napsala knihu komentářů k výrokům proslulé misionářky, Matka Tereza s Danou Němcovou. I v psaní je plachá, úsporná a plná pochopení. Stačí znovu si v Informacích o Chartě přečíst její přesnou, důstojnou zprávu o vrchlabském pohřbu ubitého pětatřicetiletého disidenta Pavla Wonky v roce 1988. V posametovém Federálním shromáždění se ještě ani neohřála a už vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a zakládala Poradnu pro uprchlíky. Stala se Ženou Evropy (1997), od prezidenta Havla dostala Medaili za zásluhy 1.stupně (1998), cenu od mezinárodního mírového katolického hnutí Pax Christi (1990) a rakouskou Středoevropskou cenu (2000). Když ale v srpnu 2004 řekla pro BBC, že jí je na zvracení z velitele esenbáckých „mlátiček“ v čele úřadu Grossovy vlády, byla to pořád stejná Dana Němcová.