Mandler se nebál nikoho, ale formuloval kostrbatě Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 27.01.2009 Vydáno dne 27. 01. 2009 (3572 přečtení) Byl bych jen rád, kdyby budoucnost potvrdila, že zesnulý Emanuel Mandler byl „jedním z nejdůležitějších českých intelektuálů druhé poloviny 20. století“ – jak zde včera usoudil Adam Drda – a patřil „k lidem, jejichž čas teprve přijde,“ což v Lidových novinách předpověděl Bohumil Doležal, odedávný Mandlerův spolupracovník. Alespoň po smrti by tak vítězně zamával dřevcem nad hlavou jeden z mála Donkichotů tuzemské politiky a politické publicistiky. A přivřel bych oko nad tím, že mu do vizionářského rytířství občas něco chybělo. Osobně jsem ho poznal až během sametové revoluce. V počátečním Občanském fóru, mnohačetném, spěchajícím a proměnlivém, se vůbec neprosadil. Nechápal jsem, že ten těžkopádný a rozvláčný diskutér je opravdu týž člověk, který už před čtvrt stoletím ukočíroval bez jakýchkoli marxistických opratí časopis Tvář. Mandler později líčíval Občanské fórum jako „nevyjasněný dav“, kde „vše řešil krizový štáb“, vytvořený Havlem „s několika dalšími.“ Už na semináři historiků v prosinci 1994 jsem se mu snažil oponovat. Jistě, nehlasovalo se o všem; tlačil nás čas. Museli jsme státní moc povalit dřív, než se vzpamatuje z šoku. Ale vyjádřit se mohl každý, ani Mandlera nikdo neomezoval. Jen jeho pomalost a řečová nešikovnost. Podobně jako třeba sympatického Pavla Bergmanna. Neřekl jsem to urážlivě, ale Mandler se proti srovnání s Bergmannem tvrdě ohradil. Zdálo se mi, že za vším, co v Občanském fóru neprosadil, vidí Havla a jeho odpor vůči Demokratické iniciativě, zárodečné straně, kterou Mandler vedl. S „nepolitickým“ Havlem se střetával už v redakci Tváře. Bylo jen logické, že v polistopadové volné politické soutěži jejich spory narůstaly. Ostatně některé stránky Havlova vzestupu a prezidentství nekritizoval pouze Mandler; své pádné námitky vznesli především Ivan Dejmal a Bohumil Doležal. Jenomže Mandlera jeho protihavlovství dohánělo až k nedoloženým náznakům, nedůstojným historika. V třídílném Vzpomínání na Václava Havla (www.virtualy.cz) se zmínil o jakýchsi (?) Havlových vězeňských privilegiích. To bylo nevkusné i vzhledem k tomu, že Havla propustili předčasně kvůli plicní chorobě, aby jim nezemřel v kriminálu; od té doby se táhnou jeho zdravotní potíže. Se stihomamem hraničila Mandlerova vzpomínka na to, jak byl 19.listopadu 1989 zatčen Státní bezpečností a jestli i to nezorganizoval Havel. „Takovou černou práci neobstarávají šéfové. Ve vedení Charty bylo dost lidí, kteří sami mohli dostat nápad zařídit spolu s StB, aby se vedení Demokratické iniciativy nedostalo na odpolední schůzku a večer se nemohlo zúčastnit založení Občanského fóra.“ Občanské fórum hned po revoluci delegovalo Mandlera do Sněmovny lidu. Chodil tam v tmavém obleku a vůbec bral svou práci vážně. Mocenský boj uvnitř své vlastní Liberálně demokratické strany ale prohrál. Nehledal cesty a strany, kterými by se znovu dostal k moci, zůstal věrný sám sobě. Nejvíc jsem ocenil jeho myšlenku jednat přímo se Sudetoněmeckým krajanským sdružením a petici Smíření(1995); naštěstí nás k tomu složitému kroku dlouho připravovaly Tigridovy exilové úvahy. Domácí i zahraniční politiku Mandler horečně komentoval. Zkraje jsem od něj četl v novinách skoro všechno. Svým zápalem mě zaujal natolik, že jsem se probrodil i články, kde odstavce myšlenkově nedržely ani uvnitř, ani mezi sebou. Tím, bohužel, utrpělo i jeho veřejné ukončení spolupráce s Mladou frontou Dnes: zásadové gesto na podporu Spojených států proti teroristům, ale stylisticky zašmodrchané. Třebaže jsem s mnoha jeho názory souhlasil, jako komentátor mi připadal rozvláčný, polopatistický, takřka bez humoru, obraznosti, zkratky. Úplný opak svého někdejšího stranického kamaráda Bohumila Doležala. Snad že svou těžkopádnost vycítil, pokusil se o autorské salto mortale: fejetonistický seriál. „Seděli jsme s panem Machálkem v restauraci Na Kahánku...“, začínávaly jeho debaty s postavičkou pražského intelektuála. Byly k nedočtení upovídané. Jak ale kdysi napsal Jiří Voskovec, „civilizovaně nesouhlasit je někdy zajímavější, než se na všecko dívat stejně.“ Zajímavý byl Emanuel Mandler vždycky. A taky neúplatný a neuhýbavý.