Někteří muzikanti zpívají jako o život až do smrti Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 17.02.2009 Vydáno dne 17. 02. 2009 (2869 přečtení) Koncertů měl Pavel Novák naplánováno až do konce roku. Na jeden, hostování s olomouckými Bluesmeny 22.května, jsem se zvlášť těšil. Když zrovna nebude zpívat a já konferovat, povím mu, jak se mi mezi spoustou autorských disků, které si sám vydává, líbí i ty pro děti. Jak jsou jeho pohádky a vyprávění vkusné, jadrné a nepodbízivé. Prostě že to má smysl a Pavel je i dobrý kantor. Rozhodně jsem mu nechtěl říkat, co sám věděl už devět let: že se s rakovinou pere statečně. Že je ještě víc chlap, než když býval oblastním přeborníkem v gymnastice, kdykoli skočil salto, měl bronzového Zlatého slavíka 1967 a Zlaté slavice na něm mohly oči nechat. A Karel Kryl ho parodoval stejně jako Gotta a Suchého, neboť Pavel Novák byl stejně slavný. Ve středu 11.února měl zpívat v Novém Jičíně. Bolesti ho ale zahnaly do přerovské nemocnice. Večer už nežil. Někteří muzikanti by zemřeli nejradši na pódiu. Blízko tomu byli Laďka Kozderková i Jiří Grossmann. Oba v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci, účinkovali z posledních sil a do posledních chvil. Černá Američanka Linda Jonesová skonala v roce 1972 přímo v zákulisí, osmadvacetiletá, na prahu možná jedné z nejskvělejších kariér v soulové hudbě. Ano, byly hvězdy, které zmizely ze scény z vlastní vůle, možná právě včas. Ale kdo ví, jak jim při tom bylo? Během svého středoškoláckého okouzlení operou jsem se pokaždé rozesmutněl nad dávným příběhem Emila Buriana. Znamenitý smetanovský barytonista Kovařovicovy éry – dědeček písničkáře Jana Buriana - považoval za křivdu, když s ním Národní divadlo přestalo počítat poté, co mu lékaři museli amputovat nohu. Byl přece odhodlán naučit se v osmačtyřiceti letech hrát i s protézou! Dnes to cítím trochu jinak. Ne, že bych s lety ztratil soucit. Nebo že bluesmeny, swingaře a rockery snad bolí ztráta publika míň. Ale tónový – i jiný – účin těchto stylů je na rozdíl od opery přece jen většinou drsnější, pouliční, odolnější vůči odřeninám a některým postižením. Kde jinde je možné, aby světovou špičkou akustického blues téměř čtyřicet let bývali nevidomý harmonikář (Sonny Terry), vedený za ruku kulhavým zpívajícím kytaristou (Brownie McGhee)? I po mozkové příhodě se dá koncertovat, jak předvádí Wabi Daněk. Dokonce si myslím, že Pepa Streichl nikdy nezpíval tak přesvědčivě jako na CD Blues Bazzar (1998, bohužel nikdy nevydaném), kdy se vlastně znovu učil mluvit. Vysloveně pěkně se po těchto trápeních rozezněl hlas Jaroslavu Wykrentovi. Swingař Ladislav Kerndl měl odjakživa energie na rozdávání, ale za pomoci brněnských onkologů jí vydoloval ještě víc. Taky jí vtisknul osobnější, ne tak oddaně sinatrovskou podobu. Václav Neckář, dosud opačný typ, lítostný a váhavý, našel teprve v nejtěžší životní situaci ztracenou sebedůvěru i publikum. Nejvíc na očích mám příběh Vladimíra Mišíka, přes ulici. Když prvně vstal z invalidního vozíku, bylo mi hezky. Ale jak si s berlemi už sám došel na letenskou poštu, to mi zvedlo náladu na několik dní dopředu. Kritik si, bohužel, musí i v nejcitlivějších situacích dát pozor: jakmile začne měřit hudbu chorobopisem jejího tvůrce, zpátky toho džina už do láhve nedostane. Pokud nemohu upřímně chválit, jako třeba pět zázračně pravdomluvných předsmrtných alb Johnnyho Cashe, ani neumím popsat smutný výsledek tak důstojně, jako Lubomír Dorůžka poslední nahrávky Evy Olmerové na albu Svíčka a stín, je lépe mlčet. Naposled jsem slyšel Pavla Nováka živě přede dvěma lety. Svoje autorské hity včetně Vyznání a Pihovaté dívky zpíval v původních polohách. I s onou shadowskou rytmickou lehkostí. Kdysi šla dřevním českým rockerům na nervy podobně jako celý Novákův typ. Typický rocker to opravdu nebyl. Děti měl dřív než absolvoval vysokou školu, s ženou Olgou spolu byli 45 roků. Odmítl nabídky Apolla, Rokoka i Semaforu, ale rockovější skupinu Synkopa vyměnil za popovější VOX. Hity Toma Jonese, Ray Charlese, Cliffa Richarda nebo Beatles nazpíval ve stejných tóninách, ale bez kopírování. Ve Zlatém slavíku 1965-1975 se držel mezi nejlepšími deseti. Jeden důkaz jeho vroucnosti za všechny: lidová Noc v úpravě Jana Rokyty, s cimbálovkou Technik.