Kdy jde hrát dvojí, trojí hru a o čtvrtou se snažit Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 17.03.2009 Vydáno dne 17. 03. 2009 (3182 přečtení) Hodně se letos psalo o Janu Palachovi i Janu Zajícovi, mnohé asi budeme číst o Husákově nástupu k moci a pouliční válce 21.srpna. Rád bych se ale víc dozvěděl o tom, co se tehdy dělo vlastně denně a dotýkalo se statisíců. Písničky Karla Kryla několikrát historii popsaly a nejednou i předpověděly. Vstupní verše Tak jenom pojistit z Krylova prvního exilového alba Rakovina mrazivě přesně vystihují Česko před čtyřiceti lety: „Tak jenom pojistit a nechat zadní dvířka, hrát dvojí, trojí hru a o čtvrtou se snažit...“ Devětašedesátý byl divný rok. Vlastně ještě trochu nadějný; na to, že nás od srpna 1968 hlídala invazní sovětská vojska. Prosovětští juniorští bojůvkáři zakládali svůj Svaz mladých v ústraní žižkovského hotelu Tichý za souhlasu ultralevičáka Josefa Jodase, zatímco jeho významnějšího souputníka Viléma Nového hlasitě kritizovaly deníky Mladá fronta i Práce. Protestní petice psaly nejen umělecké, ale i odborářské svazy. Dosud v nich stálo, že „akt 21. srpna je v rozporu s mezinárodním právem a hluboce se dotkl nejenom citu, ale i rozumu naší fronty...“ Onoho rána, co mi Věra Šťovíčková jménem vedení Československého rozhlasu tvrdě vytkla, že jsem odvysílal v pořadu 14 na houpačce písničku Běž domů, Ivane, neustále zdůrazňovala, že musíme stát za Svobodou, Dubčekem a Černíkem a ne jim házet klacky pod nohy. I komentátor Jiří Lederer, kterého sotva lze podezřívat z oportunismu, se ještě 15.března 1969 postavil v Práci na stranu tehdejší vlády Oldřicha Černíka. Každá nová by prý byla horší, „bezostyšně dupající po všech demokratických svobodách a právech“. Dvojí či trojí hru vlastně hrál i „poslední spravedlivý“ Josef Smrkovský. Rozuměl jsem mu, když podpis pod moskevské protokoly vysvětloval tím, že ještě nenastala situace, kdy je lepší nastavit svou hruď bodákům. Aspoň jediný naznačil, jak s našimi politiky v Kremlu jednali. Však taky musel předsednickou židli v parlamentu přenechat Peteru Colotkovi. Proč potom během jedné vernisáže vytýkal Krylovi, že jeho písničky jsou „nepravdivé a pesimistické“? Chtěl ještě lidem dávat naději, i když už sám možná žádnou neměl? Ti, kdo „drželi pozice“, to prý většinou dělali proto, aby místo nich nepřišli ještě horší. U mých kamarádů novinářů mi to vadilo ještě víc než u politiků. Vidět na televizní obrazovce namísto Richarda Honzoviče a Kamily Moučkové inteligentního frankofila (pozdějšího chartistu) a pohlednou sportovní novinářku (pozdější exulantku) – z toho mi bylo smutno. Netrvalo ani pár týdnů a posrpnoví mocipáni je vyhodili taky. Měsíc po mně musela z rozhlasu pryč i Věra Šťovíčková. Nový ředitel jí rovnou zakázal vstup. Aby starý lišák Gustáv Husák přelišačil všechny své soupeře vpravo i vlevo, zastavil zároveň okupantskou pokoutní tiskovinu Zprávy. Jakoby náhodou ale stihly ještě v posledním čísle znectít historika Milana Hübla, rektora Vysoké školy politické. Pomáhal Husákovi z vězení i k místu generálního tajemníka KSČ, Zprávy ho ale po urválkovsku nařkly z kolaborace s nacisty a ze špionáže. Husák ho nakonec odměnil – šesti a půl roky vězení. Z vedení novinářského svazu byli obětováni Jiří Lederer i Jiří Ruml. Předsednickou pozici tam držel Vlado Kašpar – než přišli přísloveční horší. Ne, opravdu nikomu nic nevyčítám. Už proto, že jsem do toho skoro neviděl. Ale kdyby zasvěcení svědkové něco o tom divném roce řekli, třeba by aspoň budoucí případní „držitelé pozic“ věděli, co mohou čekat. Na opačné straně byli ti, které neomylný Husák shovívavě nazýval pomýlenými. Proti vyřazení MUDr. Františka Kriegla z veřejného života ještě 30.května protestovali jeho spolupracovníci z Thomayerovy nemocnice i z Výzkumného ústavu. Orientalisté z Akademie věd napsali koncem června novému vedení KSČ, že je v rozporu se zásadami lednové politiky. Spisovatelé si do čela svého svazu zvolili Jaroslava Seiferta. Chovali se vůči normalizaci tak odmítavě, že jim strana jejich svaz v roce 1970 rozpustila. Stejně jako čtrnáctidenník Divadelní noviny. Vcelku však mohl Husák 15.prosince 1969 říci maďarské televizi: „Dosáhli jsme značného stupně konsolidace“. Dvojí až čtvrtou hru nejlépe sehrál on. Výměnu legitimací už zvládl i plaňkovitý Milouš Jakeš.