To nejlepší dával Karel Moudrý ze sebe u mikrofonu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 24.03.2009 Vydáno dne 24. 03. 2009 (3658 přečtení) Kdyby rozhlasové komentování bylo hokejem, mnichovská redakce Svobodné Evropy mohla léta posilovat reprezentační výběr útočnou řadou Moudrý – Rakušanová – Kryl. Oba křídelní útočníci měli leccos společného: zajímaly je dějiny a politika, psali rychle a snadno, víc se zlobili než radovali, moc si nelámali hlavu se životosprávou, u mikrofonu to předem vyhrávali – zvláště u posluchaček – už barvou hlasu a přirozeným projevem. Mladší z Karlů (narozený 24.12.1947) dokonce za svým starším a slavnějším kamarádem ani příliš nezaostával v hudebních vznětech. To on mě posléze zahrnul kazetami ze slavného předrevolučního koncertu exilových a tuzemských písničkářů ve Wroclavi. Karel Moudrý stál i za setkáním Kryla, Nohavici a Streichla ve vídeňském Nachtazylu. A málem do Mnichova prodal i mou antidiskotéku. Komentátora, kvůli kterému jsem v normalizačních časech spěchal domů a lovil Svobodnou Evropu na všemožných krátkých vlnách, jsem prvně uviděl začátkem září 1989. V mnichovské hospodě mi už za chvilku nabídl, abych udělal poslechovou antidiskotéku v Mnichově. Tváří v tvář Lídě Rakušanové, Krylovi, manželům Binarovým a dalším exilovým osobnostem jsem nechtěl ztratit glanc a tak jsem ze sebe vysoukal, že bych tam tedy v prosinci přijel. „V prosinci se už sejdeme v Praze,“ usmál se Moudrý. Občas jsme pak spolu sedávali, spíš v pražských hospodách než v rozhlase. Své soukromí většinou odbyl trpkou poznámkou, že se vůbec neměl s Dášou rozvádět; do dalších dvou rozvodů jsem už ani nenahlédnul. Politiku a rozhlas jsme ovšem probírali zevrubně. Moudrého nejsilnější mnichovskou zbraní bývalo zaujetí, odvaha, přesné a třaskavé výrazivo. Jenže doba se změnila. Ne že by nebylo proti čemu brojit. Ale mladší komentátoři to dělali jinak. Zejména redaktoři z BBC a z Respektu vyhledávali, ověřovali a stavěli proti sobě fakta. Z podobné školy ostatně byla i Rakušanová, ale nikoli Moudrý. Jistěže měl na své straně nepopiratelné zásluhy, taky patřičně oceněné v roce 1996 v Lucembursku Evropskou cenou za objektivní žurnalistiku. (Mimochodem: nikdy se o ní přede mnou nezmínil.) Dveře k čelným osobnostem se mu otevíraly samy. Když se třeba chtěl někdo seznámit s arciopatem Opaskem, přes Karla Moudrého to šlo raz dva. Kdykoli taky promluvil do mikrofonu, nebylo možné ho přeslechnout. Jeho čeština tančila. „...v naší povaze je navěky zabudován chytračící sedlák, který pána i čerta napálí za každou cenu. Jakmile zemřel Jan Žižka, který potíže i problémy řešil rázně a to palcátem, zakopali jsme ten válečný palcát a vrátili jsme se k prostému životu na rodné hroudě, pokorní až běda, vtrhne-li k nám soused i nesoused s ozbrojenou mocí, turečtější než Turek, servilní a doma pod peřinou bojovní až běda...“ Věřím, že by se časem zlepšil i na šachovnici faktografie. Nikdy by z něho nebyl peroutkovský analytik, ale mohl svůj sžíravý humor postavit na pevnější grunt. Bohužel svůj čas promarňoval. Moudrého vrozenou nepraktičnost všemožně vyvažovali jeho kamarádi, ale neúspěšně. Sehnali mu zaměstnání – nebavilo ho. Sjednali bydlení – za chvíli neměl na činži. Začal jako bezdomovec i vypadat, nebavilo ho se holit. Uměl být oddaným kamarádem. V roce 1998 se za mě postavil i proti vedení Českého rozhlasu a celé jeho Radě. Nikam se nedral, všechny spolupracovníky měl však prokouknuté. Co o některých říkával, nebyl cynismus, nýbrž přesný chorobopis jejich etiky. Zamilovával se jako prérijní nájezdník, odmítavé redaktorce ze vzteku vyházel kancelářním oknem všechno, co měla na stole. Jen na obranu proti pozvolnému ničení sebe sama měl sil čím dál méně. „Velice snadno se nechá odfouknout do beznaděje,“ nazval to už dávno Karel Kryl. I lidé ochotní mu pomoci to měli stále těžší. Naděje v obrat k lepšímu svitla na nové stanici, Český rozhlas Leonardo. Pěkně reportérsky začal cyklem Tajemství Ďáblovy bible, trochu ve stylu legendárního Františka Gela. Kamarádi z blízké Balbínovy poetické hospůdky říkají, že mu tam prý ještě před pár týdny bylo dobře. Ti zasvěcenější vědí, že už dávno měl jít k doktorovi, při nejmenším s ledvinami. Talentu měl na déle než do smutného předvčerejška.