Kde domov můj? Pořád stejně Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: O kultuře a hudbě, Zdroj: www.nacerno.cz Vydáno dne 03. 04. 2009 (2462 přečtení) V Lidových novinách (29.9.2008, str. 1 a 10) spletl Ivan Kraus - veden asi dobrými úmysly - páté přes deváté kolem "nové" české hymny. Vymáchal v tom i Varhana Orchestroviče Bauera, už tak dost rozkřídleného. Je to ale celé docela prosté a nedetektivní: Topolánkova administrativa schválila čtyři nové verze hymny: sborovou, s ženským sólem, s mužským (ty všechny aranžoval Jaroslav Krček) a orchestrální, nejdůležitější a v budoucnu patrně nejužívanější, kterou upravil - alespoň se domnívám, jistě to nevím - pro orchestr opery ND v Praze a s ním taky nahrál dirigent Jiří Bělohlávek. V žádné ze čtyř verzí se nemění ani nota v původní melodii, a nijak výrazně ani tempo a rytmus. Čili pro laiky skoro nic. Oproti dosavadní, "dechovkové" verzi s Hudbou hradní stráže je ovšem "Bělohlávkova" vpodstatě symfonická. Smyčce nastupují od (pomyslné) pasáže Voda hučí, až do konce pak buď převažují nad dechy nebo je vyvažují. Osobně tuto úpravu slyším jako barevnější, velebnější (oproti dechové, která byla na můj vkus poněkud úderná) a úměrnější duchu Škroupovy hudby. Ta je polabsky mírná a belcantově (belliniovsky) zpěvná. Čili - jak zpívá sedlák Krušina v Prodané nevěstě - já jsem spokojen.