Velikonoční cyklistika po chuti Jaroslava Cihláře Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 14.04.2009 Vydáno dne 14. 04. 2009 (2747 přečtení) O Velikonocích konečně vypuklo cyklistické jaro i pro nás amatéry, navíc značné seniory. Tenis nebo košíkovou sice můžete hrát celý rok, ale labutě ani srnky při tom neuvidíte. Z kola ano. A na Podluží, ve zpěvném regionu Fanoše Mikuleckého, jen stačí vyjet na hráz u Písečného nebo na lesní Anglickou alej mezi velkomoravským hradištěm a Lanžhotem. Už silnice od Mikulčic k vykopávkám příjemně svištěla, zatím hlavně kolečkovými bruslemi. Jezdců je tu čím dál víc, mikuleckých i sousedních, co nechají auto u dědiny a dál jedou po svých. Dávno pryč jsou časy, kdy lidé z polí křičeli na klusajícího běžce: „Kdyby sis radši vzal motyku a šel něco dělat!“ Ze všech sportujících ovšem nejvíc přibylo cyklistů. Lužními lesy probleskují papouškovité dresy všemožných šviháků s novými modely, ale vejdou se sem i starodávní exoti na „plečkách“. Já bych tak své dámské kolo z roku 1972 ale nikdy nehaněl. Má jméno Super de luxe a nikdy mě nezklamalo. Ani při bohatýrských jízdách Praha – Hodonín. Tentokrát si v lese sice neporadilo s poloukrytou větví, ale shodilo mě jen do měkké zeleně medvědích česneků. Kosi k tomu zpívali, datlové vyklepávali rytmus, žluťásci i otakárci mě obletovali a každý prosluněný den mi připomínal Janáčkovu hudbu z Příhod lišky Bystroušky. Díky té lesní písni – a mobilu - jsem se nakonec odhodlal k opožděné gratulaci cyklistovi nade všechny cyklisty, Jaroslavu Cihlářovi. Před týdnem mu bylo osmdesát pět. Já vím, že tolik bude tuto sobotu i Lubomíru Dorůžkovi a za půl roku Josefu Škvoreckému. Jenže k jazzmenům a literátům jsou věk a mediální paměť milosrdnější než ke sportovcům. Nejenže byl Cihlář akademickým mistrem světa na silnici (1951), dvacetkrát mistrem Československa a jeden čas držitelem všech našich dráhových rekordů od 200 metrů až po hodinovku. Nejenže jako trenér vychoval další rekordmany a jako pedagog na Fakultě tělesné výchovy a sportu během více než čtyřiceti let stovky trenérů. Nejenže pořád jezdí na kole. Jarda – málokdo mu říká jinak – je vším, co je na cyklistice a chlapovi pěkné. Těsně po válce přivezl ze svých tří francouzských studijních cest podrobné plány, jak vyrábět kola, ale i tretry, dresy, rukavice, pláštěnky. Závodní pravidla rovnou sám přeložil. Všechno zadarmo předal českým institucím a výrobcům. Pomáhal zrodu rokycanské továrny Favorit. Na kole šlapal i srdcem. První český vítěz Závodu míru Jan Veselý říkal, že když už v závěru nikdo nemá sílu, Cihlář ještě nějakou vyždímá a zvítězí. Byl odjakživa rebel, ale nikdy ne bez příčiny. Z nominací na olympijské hry v Londýně 1948 i v Helsinkách 1952 ho svazoví funkcionáři vyřadili pokaždé před odletem. Chtěl mu pomoci Emil Zátopek, jenže ten se už zaručil za mílaře Stanislava Jungwirtha. Nikdy nevstoupil do KSČ a nikdy nezapřel své přátele na Západě. To by musel zapřít i sám sebe, především svůj obdiv k francouzské cyklistice i celé kultuře. Kdo chtěl přesto Cihláře zaměstnat, musel sám mít odvahu. Jako děkan Bohuslav „Kanár“ Sýkora. Z každého Cihlářova činu byla na hony vidět předúnorová zodpovědnost, poctivost, nápaditost a podnikavost. Zajímaly ho úkoly, ne funkce. Proto odmítl být státním trenérem a všem velet. Bojoval za ty, které zideologizovaná tělovýchova vystavila ponížení. Za podnikatele Františka Martínka, mecenáše sprinterského závodu o cenu Framar. Za stavitele většiny cyklistických drah Karla Cibulu, který začátkem roku 1949 ujel z Prahy na kole do Belgie, v srpnu se stejným způsobem vrátil a žil půldruhého roku ve fotbalové kabince v Bratislavě. Za talentovaného Ladislava Foučka, třebaže učiněný protipól Cihlářových rodinných a jiných občanských zásad. Námětem na román je Miroslav Jung. Ctižádostivý a prácechtivý funkcionář, strůjce pražské dráhy na Třebešíně i Závodu míru. „Že s myšlenkou na Závod míru přišly redakce Trybuna ludu a Rudé právo, je lež,“ říká o svém kamarádovi až za hrob vděčný Cihlář v knize Jana Králíka, Život v jednom kole. Do telefonu mi Jarda „suprdelux“ schválil. Sám jezdí na starém favoritu. Odmítá čím dál dražší a těžší kola. „Pérování – a hned se víc nadřeš. To ví každý blbec.“ Odsoudil i šrotovné. A pak už jsme šli každý ke svému kolu.