Černý pro Tigridovo Svědectví (Dokumenty 10) Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidé, věci, dobrodružství, Zdroj: Svědectví, č.73/1984 Vydáno dne 01. 05. 2009 (3340 přečtení) Bartolomějské dny českých hudebníků - Loni se na pražských zdech objevily nápisy Nechte Mišíka zpívat.“ Mládež tak protestovala proti zákazu činnosti skladatele, kytaristy a zpěváka Vladimíra Mišíka a jeho skupiny Etc. Užuž se zdálo, že se věci zlepší: Mišík se mohl alespoň se svou skupinou znovu vrátit do nahrávacího studia Supraphonu a pokračovat v přípravě svého dalšího alba. Pak jim však byla práce na desce znovu zakázána. To už byl stejně tvrdě postižen Michal Kocáb se svou skupinou Pražský výběr. Ti už měli dokonce album hotové, ale nakladatelství Panton – zřejmě na příkaz odjinud – jim ho odmítlo vydat. Takže do prodejny Pantonu v Jungmannově ulici darmo proudí davy mladých lidí s dotazy, kdy už konečně vyjde Pražský výběr. Zároveň byla interními cestami zcela zakázána činnost všech skupin, které stylově patří do takzvané nové vlny. Sám pojem nová vlna je nyní na indexu a nesmí se nikde v časopisech objevit. Na poradě vedoucích kulturních pracovníků z krajů byla vydána směrnice, podle které mohou jakékoli představení nebo koncert takového typu okamžitě přerušit a skončit na náklad pořadatele. Byli také poučeni, jak takovou skupinu poznají. Zaprvé podle agresivních textů a chování, zadruhé podle velkého hluku, zatřetí podle krátkých vlasů. Při známé inteligenci současných českých kulturních inspektorů a jejich vzdělání v otázkách populární hudby se dá očekávat, že bezpečně poznají právě jen ty krátké vlasy. Vzpomeneme-li, jak byli ještě nedávno pronásledováni vlasatci, máničky, chlupáči a podobně, máme tu ukázku zásadového kulturně-politického přístupu jako na dlani. Na rozdíl od všech minulých akcí režimu proti mladým hudebníkům se tentokrát vůbec nejedná o žádný underground. Kocáb a Mišík měli zelenou na deskách, v rozhlase i v televizi. Taky málokdo udělal pro popularitu českého básníka tolik, jako Mišík svým zhudebňováním Kainarovy poezie. A Josef Kainar byl až do své smrti sloupem posrpnového Svazu spisovatelů. Michal Kocáb, klasicky vyškolený hudebník, vynikající vedle rocku, folku a jazzu i ve vážné hudbě, patří k nejlepším žákům Ilji Hurníka a ještě nedávno s ním byl v pražské televizi velký rozhovor, v němž se dokonce uvažovalo o Kocábově autorské spolupráci s Českou filharmonií. Copak se tedy vlastně stalo? Záminkou k postihu Mišíka bylo jeho předloňské vystoupení v pražské Lucerně. Prý při něm zpíval i písně, které předem neuvedl v takzvaném repertoárovém listě. Taky se neznámým dohlížejícím orgánům nelíbily velké trenýrky, na které se v Lucerně promítaly krátké filmy. Jestliže o důsledcích koncertu v Lucerně neměl nikdo tušení (taky se dostavily velmi pozdě), likvidace Kocábova Pražského výběru byla pečlivě připravena. Před jejich koncerty v Hradci Králové měla tamní státní bezpečnost vlastně manévry. z dovolených byli povoláni hradečtí estébáci, do pokojů, kde hudebníci Pražského výběru bydleli, bylo zamontováno odposlouchávací zařízení a fízlové nepokrytě sledovali muzikanty i na zkoušky a na obědy. 20.ledna vyšel v hradeckém stranickém orgánu Pochodeň článek o koncertu. Byl napsán slohem 50.let. Následovaly výslechy členů skupiny, údajně kvůli neoprávněnému prodeji plakátů. Paradoxní na celé situaci je, že k ní s největší pravděpodobností došlo bez vědomí oddělení kultury ústředního výboru KSČ. Jeho vedoucí, usměvavý alkoholik Müller, má spíš starosti s vlastní literaturou. Píše totiž romány pod ďábelsky lstivým uměleckým jménem Kapek. Z populární hudby se stará jen o tu lepší, kterou mu někdy o jeho narozeninách zpívá do ouška i Karel Gott. Tyto události jaksi prošly i mimo ministerstvo kultury. Jeho trapná funkce je dávno známá a zvyšuje ji ještě ponurá ospalost ministra Klusáka, který bez Müllerova souhlasu nerozhodne nic. Tím se otevírá pole pro magický čtverec pražské stranicko-estébácké mafie. Jeho strany tvoří skupinka specialistů na hudbu na státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, oddělení kultury na Městském výboru strany v Praze s několika tučnícími, nerealizovanými bývalými poloumělci a ideology, Pražské kulturní středisko jako výsadní zprostředkovatel pražských umělců a doktor Trojan na Národním výboru hlavního města Prahy, rozuměj bývalý expert na prodej zbraní, který s uniformou převlékl i obor. V tomto čtverci se během posledních dvou let odehrálo mnoho zákazů, výslechů, nedoporučení, odejmutí kvalifikací nebo jejich zadržení, zkrátka divadlo, které svou velkolepostí už vchází do dějin české kultury. Gustáv Husák jednou prohlásil, že jsou takoví lidé, kteří si říkají Čím hůř, tím líp. Pokud opravdu jsou, mohou si teď mnout ruce. Takový pogrom česká populární hudba ještě nezažila. A zatímco smutek mladých posluchačů nad tímto stavem rychle přerůstá ve vztek, na stránkách Rudého práva a Mladé fronty se diskutuje o tom, jestli se má nebo nemá používat playback. Z Prahy (Nekázánek)