Československý filmový zázrak měl i své opomíjené

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 26.05.2009
Vydáno dne 26. 05. 2009 (3558 přečtení)




Filmová „zlatá šedesátá“ jsem tenkrát žil hned na novinářských promítáních. S režisérem Janem Němcem jsme se znali od střední školy, s Jiřím Menzelem jen o pár let méně. Přesto mi stejnojmenný cyklus šestadvaceti portrétů na ČT 2 už několikrát objevil neznámé perly. Nejčerstvěji minulou sobotu, v osmnáctém dílu o režisérovi a scénáristovi Eduardu Grečnerovi.

Až teď například vím, že jeho Nylonový mesiac představil v roce 1966 Mira Bedrika, vtipného kytaristu, autora a zpěváka bratislavské skupiny Beatmen, i jako přirozeného herce. „Můj nejúspěšnější film, kterého si nejméně vážím,“ usmívá se dnes nad ním Grečner.
Třebaže je ročník spíše swingový (1931), fandil Beatles a vůbec vlasáčům. Mladí ho měli za svého patrona, asi na tři měsíce se prý stal králem bratislavského korsa.
Roku 1967 natočil vesnický příběh o ztracené cti, Drak sa vracia. Než jsme úchvatnou baladu uviděli na obrazovce, hodně pověděl o jejích spolutvůrcích, od střihačů až po hvězdy.
O Iljovi Zeljenkovi, po kterém chtěl jakousi pohanskou hudbu, něco jako Stravinského Oedipus Rex. Zeljenka si nechal film jedinkrát promítnout a okamžitě komponoval. „Bez té hudby by byl film velmi fádní.“
O Radovanu Lukavském, partnerovi Emílie Vášáryové a Gustáva Valacha. Obsazení titulní role českým hercem vyvolalo odpor a zprvu se dobře necítil ani Lukavský. Grečner prosadil svou: „Musí to být jiná tvář, aby lidé měli důvod ji nenávidět.“
K soustředěnému vyprávění tu byl prostor a klid. Ty zajistily napětí a takřka podkožní vhled do tvůrcovy osoby už vstupnímu portrétu Zlatých šedesátých (3.ledna), Miloši Formanovi. Téměř všem osobnostem, které jsem dosud stihl sledovat, byly také společné – jakkoli se třeba Juraj Herz a Jan Kačer od sebe liší tempem a dikcí – střídmá mimika a jemný humor. Snad neefektní, málo známá Grečnerova tvář, snad i výrazově úsporný introvertní typ však tentokrát způsobily, že váhu mělo každé jeho slovo.
Když vzpomněl pracovní přátelství s režisérem Štefanem Uhrem, oddělil je od názorů na film; Grečnera po shlédnutí Loni v Marienbadu film uhranul, Uher nevěděl, o čem byl. Generační souboj přiznal Grečner otevřeně a věcně: neměl rád pathos Pala Bielika a Vladimíra Bahny. Zatímco si však Bielikovy profesionality vážil, v Bahnovi viděl převahu kariérismu nad schopnostmi.
Osobní příběhy vystihly i dobu. Třeba ten o festivalu v Pesaru, kde několikrát vyznamenaný film Drak sa vracia nebyl nakonec vůbec uveden, protože studenti obsadili fakultu a promítali si dokumenty o Che Guevarovi. Nebo trpký postřeh Grečnerova přítele, ministra kultury Miroslava Válka: „Tvoji nepřátelé nesedí na Ústředním výboru strany, ale na Kolibě.“
Grečner totiž po sovětské okupaci Československa vyzval občany k pasivní resistenci. Redaktoři radili, ať to aspoň nepodepisuje vlastním jménem. Podepsal a byl odstaven. Kdykoli mu chtěl někdo pomoci, jeho „úhlavní přítel“ Bahna vždy připomněl osudový článek.
Tvůrce Draka nezmalomyslněl. Deset let prý dělával Šablaturovi dialogistu v dabingu, proč by to nemohl dělat dál?
Co jsme se o něm dozvěděli za nedlouhý večer, je příslovečným vrcholem ledovce, ukrývajícího rozhovory (někdy až osmihodinové), které s portrétovanými osobnostmi vedli kritik Jan Lukeš a slovenský režisér Martin Šulík a sestříhal Jiří Brožek, dlouholetý spolupracovník Chytilové i Menzela.
Zlatá šedesátá jsou logickým vyvrcholením dosavadní práce jejich hlavního autora Jana Lukeše; poctivostí a neokázalostí se ostatně Eduardu Grečnerovi podobá. Vystudovaný bohemista myl za totality okna, přitom publikoval ve Svobodném slově i v samizdatových Lidových novinách. Knihou Prozaická skutečnost pak podvracel agenturní klatby nad nepohodlnými písničkáři.
Seriál o „československém filmovém zázraku“ skromně začínal: polovina rozhovorů se točila v bytě producenta Čestmíra Kopeckého. Portrétem Ivana Passera (18.7.) skončí přinejmenším jako neodolatelný zloděj mých sobotních večerů.