Matuška nebyl rebel ani fláma, ale pěvecký fenomén Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 02.06.2009 Vydáno dne 02. 06. 2009 (4992 přečtení) „Přesně takhle to má vypadat,“ obdivně tenkrát vydechl Karel Gott už po několika vteřinách televizní písničky s Waldemarem Matuškou, Tuhle rundu platím já. Načež mi podrobně líčil, jak Matuškovi třeba stačí, aby v Lucerně jen vykouknul ze zákulisí a celý sál už řve nadšením. Co to bylo za přitažlivost, které měl Matuška víc než naši nejlepší zpěváci včetně Gotta? Tvář španělského granda, držení těla horského zbojníka, podmanivá chytrost i tajemnost hlubokých očí, ostrá mimika, oscilace mezi úsměvem a divokostí; to všechno mu jistě pomohlo k sedmadvaceti filmovým nebo televizním rolím, počínaje Sedmým kontinentem (1960) a konče Trhákem (1980). Aby mu ale Karel Vlach, dirigentský lišák nad lišáky, svěřil odpíchnutý Souvenir s Borovcovým sloganovitě vyvolavačským textem, k tomu byl potřeba hlas. Na předělávky zahraničních hitů Vlach míval až do listopadu 1960 suverénního Milana Chladila. Karlovarský přistěhovalec, známý sotva deset měsíců z amatérského divadla Semafor, vyperlil svůj první singl jako když tenorbarytonista exceluje v cavatině z Lazebníka sevillského. Do Šlitrových melodií na svých nahrávkách improvizoval vlastní kantilény. V Árii měsíce provždy spojil sebeironii s tenorovou závratí. Několik let si to pak v popularitě rozdávali s Gottem jen mezi sebou. Slavnou americkou Jezebel dokonce nazpívali ve stejném překladu i tónině. Oba technicky bezchybně, vysoce muzikálně. Drsnější, temnější podloží Matuškova hlasu mu ale dodávalo větší živočišnost a syrovost. Prostě přesvědčivost. Jak rychle Gott i Matuška vystoupali ke slávě díky písničkám Šlitra & Suchého, tak rychle Semafor opustili a oba načas získali jiné dobré autory. Zatímco ale Gott pobízel svůj talent ostruhami koncertů, desek a vidinou nových Slavíků, Matuška měl radši volnější pracovní tempo. Neposlouchal tolik zahraniční desky a nesledoval světový vývoj. Kromě zdánlivě nenapodobitelného, leč napodobovaného zvuku (Žalmanem i Robertem Křesťanem) se mohl spolehnout i na svou hudební intuici. Aniž by ztratil osobitost, přizpůsobil se swingové kapele Ferdinanda Havlíka, rockovému Mefistu, bigbandům (Vlach, Vobruba, Hybš) i cimbálovce. Přebíral italské kantilény Modugnovy, Sinatrovy širokodeché balady, Darinovy swingovky, českou dechovku, národní písně nejrůznější provenience. Zvláště křivolace pojal Dylanovy songy: podle francouzských verzí Huguese Aufrayho. V posledku to byl pokaždé Matuška, mírně stylizovaný texty Iva Fischera coby piják, fláma, rebel atd. Pokud vycítil, že romantických rekvizit nadbývá, zpěvem jim ubral na důrazu. Sám věděl, že není žádným Villonem, jak jej viděla lidová tvořivost. Nechtěně ji posilovali tupí a závistiví komunističtí uměnovládci. Své msty slavným zpěvákům dovršili v sezóně 1964-65 ročním zákazem Matušky v rozhlasu i televizi. Záhy to vzdali a začali se k němu lísat. Nejen cenami a tituly. Nezapomenu na pařížskou hotelovou hádku při československém týdnu v létě 1967. Opilý Antonín Dvořák – tak se skutečně jmenoval - z ÚV KSČ vymáhal na Matuškovi doznání, že „je nemá rád.“ Střízlivý Waldemar ho se smíchem ujistil, kam ho jednou nakopne. Jako i jiní Slavíci včetně Kubišové, ani Matuška se neubránil banalitám. Zvláště Ondráčkova a Borovcova Pláňka byl vlastenčící kýč, i když za něj dostal zlatou Bratislavskou lyru. Kdo dnes pamatuje Pláňku? Měl talentů jako málokdo. Hrál na několik nástrojů a uměl je i sestrojit. Organizoval hudební život na Chebsku. Když ve hře Na pravici Boha Otce představoval v Národním divadle Mefista, měl ho rád i Bohuš Záhorský. Ale jako zpěvák neměl sobě rovného. Operetní subreta Mia Malinová, která pojmenovala nejmladšího ze čtyř synů po dánské hvězdě němého filmu Valdemaru Psilanderovi, se toho nedožila. Moje generace naštěstí ano.