Dobrodružné rande Václava Havla s Joan Baezovou Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 09.06.2009 Vydáno dne 09. 06. 2009 (3870 přečtení) Zítra tomu bude dvacet let, co festival Bratislavská lyra zažil největší skandál své historie. Tedy ještě větší, než dvacet let předtím, kdy vítězství Písně o mé zemi (od Karla Černocha) tak rozčílilo budoucího premiéra Štrougala, že ve svém stranickém projevu, přenášeném televizí, skloňoval jak hotentot. Jaro 1989 začalo vůbec pěkně. V polovině května se vrátil z komunistického kriminálu Václav Havel. To, že ho pustili už po polovině osmiměsíčního trestu, mu dodalo kuráž. Během domácí oslavy smluvili se scénáristou Jiřím Křižanem hned na příští den schůzku do restaurace Na rybárně, už docela pracovní, i s mluvčím Charty 77 Sašou Vondrou. Odhadli, že když se předtím nebáli petici za Havlovo propuštění podepsat i známí divadelníci, má naději i případný nový text. Napíše ho Havel. Název navrhnul Křižan. Znovu prokázal vtip i odvahu pravého Valacha, který odmítnul státní Gottwaldovu cenu za film Signum Laudis (1980). Několik vět kdekomu připomnělo Vaculíkových 2000 slov z Pražského jara 1968. Zrovna tehdy se chystala do Bratislavy Joan Baezová. O někdejší královně amerického i světového folku měli pořadatelé i část českého undergroundu shodně kusé informace. Agitovala proti válce ve Vietnamu a patří do Seegerovy levičácké party. Že Baezová pozvala do Bratislavy i Havla, mi řekl jeho budoucí tajemník, rockový publicista Vladimír Hanzel. Prý to Havlovi někteří kamarádi rozmlouvají, že si Baezová chce jen zvýšit popularitu. Vzkázal jsem, proč má Havel na Lyru jet. Baezová během koncertu v aréně ve Wembley 20.srpna 1978 připomněla sovětskou okupací Československa a několikrát se zastala politických vězňů v SSSR, Číně i v komunistickém Vietnamu. V hale Na Pasienkoch to začalo havlovsky neohrabaně a roztomile. Vzrušeně mi líčil, jak nesl Baezové kytaru, aby byl nenápadný. I letmým pohledem jsem přitom nemohl nevidět estébácké rojení bílých košil a tmavých obleků. Kdyby tušili, co je čeká! Když Baezová po nenápadném začátku uvedla ukolébavku, kterou „naposled zpívala pro Lecha Walesu,“ publikum souhlasně zařvalo. Za chvíli pozdravila Petra Cibulku a další vězně svědomí, i Chartu 77 a Václava Havla. Málem jsem ohluchl, jak vedle mě zaječela dívka s tváří lidové Panenky Marie. To byla Zuzana Homolová, jindy nejtišší z celého československého folku. Potom zpěvaččin překvapivý host Ivan Hoffman, tehdy víc písničkář než novinář, spustil „Nech mi nehovoria, že mám vravieť hlasno, tí, čo tichým včera rozbíjali ústa, nech sa netvária, že už v tom majú jasno, tí, čo s veľkou slávou a za moje dane objavili chrústa“. Vzteky a strachy bledý ředitel Slovkoncertu mu nechal vypnout mikrofon. Posluchači pískali. Jakoby Joan Baezová chtěla na závěr všechny uklidnit sborovým zpěvem, začala s C&K Vocalem, Vladimírem Mertou a s Michalem Prokopem konejšivou Donna, Donna. Dozpívala bez mikrofonů, ředitel je vypnul definitivně. Nakreslila mi ho pak na obal svého prvního alba: soudruh si ucpává ucho rukou. Ohlášenou tiskovou konferenci pořadatelé odvolali, protože „umělkyně nedodržela smluvní podmínky.“ S Baezovou jsme to oslavili u ní v Hiltonu. Estébáci tam pustili i manžele Čarnogurských a překladatele Zdeňka Urbánka. Ten se do mexických očí a jednání „z nejkouzelnějších lidských bytostí“ zadíval; viz samizdatové Lidové noviny. Ve stejném letním čísle ocitovaly i dvě reakce z odborářského deníku Práce: „jednoznačný vrchol festivalu“ (14.6.) a den nato „Poskytla platformu lyrového jeviště myšlenkám, které jsou v nesouladu se zájmy naší společnosti.“ Podepsán vždy Petr Žantovský, budoucí životopisec Klausův, Železného a Topolánkův. Tou dobou už v restauraci Paroplavba schvalovali Havlovi přátelé text Několik vět. Rychlý Jan Rejžek mi ho dal na mejdanu u Honzy Buriana. Jaro nám s písničkáři hezky pokračovalo.