Podepsali Několik vět? Zablokovat, nevysílat Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 30.06.2009 Vydáno dne 11. 07. 2009 (5337 přečtení) Poslední plzeňská Porta v znormalizovaném Československu mi začala zvesela. Devětkrát předtím jsem tam muzikanty poslouchal jako kritik, ale 5.července 1989 jsem měl zasednout ve festivalové porotě. Prý tím svou účast v ní podmínil Jiří Tichota. Sotva jsme se všichni pozdravili, kdosi z pořádajících svazáků zamumlal, že jsem podepsal Několik vět. Tichota řekl, že to on ale taky. Tak ať o tom aspoň moc nemluví, vyzval ho další porotce Zdenko Pavelka, vedoucí kulturní rubriky Rudého práva. Tipnul bych si, že poněkud perestrojkové složení poroty byl jeho nápad. Měl toho v hlavě moc. Když zjistil, že signatář Několika vět není „ten“ Vladimír Merta, ale stejnojmenný akademický malíř, zeptal se písničkáře, jestli by svůj podpis nedementoval. To autor Prahy magické okamžitě odmítl. Porota pak už v klidu zasedala a mezi hudebníky čile putovalo Několik vět. Bez rozmýšlení podepsal i Wabi Daněk. Možná si podvědomě spočetl cenzurní zásahy do svých textů, kdy i „blbej motiv z Lohengrina“ opravil na „divnej“. Tehdy před dvaceti lety se prvně v historii závěrečných lochotínských dvoran nikdo nikoho neptal, co bude zpívat. I Samson Lenk vyměnil svá „laciná vína“ a Ivo Jahelka zpívané soudničky za texty, kvůli jakým by rok předtím funkcionáře klepla pepka. Cestou z Plzně domů uslyšel ze Svobodné Evropy své jméno i Pavel Žalman Lohonka. V té době už petici podepsalo přes dva tisíce lidí. Že ale komunisté melou z posledního, to mě nenapadlo ani tehdy. Ostatně soudruzi v Praze nelenili. Z ÚV KSČ putoval 7.července „vybranému okruhu stranických grémii“ rozbor Několika vět. Podepsal ho tajemník Jan Fojtík, figurka jedné ze samizdatových písniček, které na lidové melodie napsal a nazpíval Ludvík Vaculík. Na rozdíl od Milouše Jakeše se fikanější Fojtík vyhnul populárním umělcům. Ze signatářů jmenovitě napadl jen Havla, Stárka, Tichého a Jirouse. Tři dny poté si na stranickém aktivu rozhlasových pracovníků vzal slovo ústřední ředitel Dr.Karel Kvapil CSc. Žádal „s okamžitou platností zablokovat a nevysílat hudební nahrávky autorů a interpretů z oblasti populární hudby: Hana Zagorová, Michal Kocáb, Ivan Hoffman, Jiří Suchý, Vladimír Merta, Milan Hlavsa, Petr Skoumal, Wabi Daněk, Marta Kubišová, Jiří Dědeček, Petr Novák, Tomáš Tvaroch, Ladislav Kantor, Ondřej Konrád, Jiří Černý, Jiří Bulis, Rudolf Pellar, Martha Elefteriadu.“ Taková krásná společnost! Bohužel jsem k ní přišel jak slepý k houslím. V rozhlase jsem si totiž nevrznul skoro dvacet let. (Ředitelskou ráznost Kvapil neztratil ani po sametové revoluci. V přímém vysílání zostra kritizoval hosty ze Svobodné Evropy, Lídu Rakušanovou a Karla Moudrého.) Do věcí obecných zasáhl i JUDr. Jaroslav Krupauer. Jako generální prokurátor České socialistické republiky měl k občanským iniciativám patnáct let setrvalé stanovisko. Podpis Charty 77 bylo podle něj „možné kvalifikovat přinejmenším jako trestný čin podvracení republiky“. U televizního Kulatého stolu po lednové palachiádě 1989 usoudil, že proti demonstrantům „bylo by chybou sankce nepoužít“. Naposled své straně pomohl v Rudém právu výhrůžkami signatářům Několika vět. Skoro jsem si oddychl, když před čtyřmi lety svou přednášku na téma KSČM a tzv. Euroústava už pronesl pouze jako řadový právník. S počtem signatářů rostla nervozita tajemníků. Opouštěli mafiánskou metodu telefonického „nedoporučování“ a rozesílali černé listiny zakázaných. Srpnovou podepsal jako předseda výboru pro stranickou práci Karel Urbánek, budoucí generální tajemník. Národní výbor v Plzni rozhodl, že bez Merty, Nohavici, Jahelky, Lenka, Jana Nedvěda a několika dalších povolí Portu i příští rok. Tato velkomyslnost už přišla vniveč.