Slavík aneb Je nebezpečné dotýkat se hvězd Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 14.07.2009 Vydáno dne 14. 07. 2009 (3639 přečtení) Kritik si nemá se zpěváky tykat, tvrdíval Leo Jehne. On to dokázal, já skoro nikdy. Natož pak s Karlem Gottem. Neviděl jsem v něm jen hvězdu ze Semaforu. Těšil jsem se jeho rodnou plzeňštinou. (Neříkal půjčím ti, ale poučim tě.) Představoval jsem si ho jako patnáctiletého jedináčka na internátu v Chebu. Jak se učí elektromontérem, pochoduje v trojstupu, jí z ešusu, vykopává na brigádách brambory, žije na povel. Na ubikace! Umývárny! Vycházky ve středu dvě hodiny. Po roce pochopil i jeho přísný otec, že to není možné. Pražským učňům v ČKD Karel mohl aspoň zpívat o přestávce. „Dostat se na Vlacha byla pro mě senzace. Cortés byl bůh a v životě mě nenapadlo, že bych s ním snad někdy promluvil.“ Když mi to v září 1965 vyprávěl, měl už doma v Okrouhlické dva Zlaté slavíky. Každá deska, kterou si přivezl ze zahraničí, mu otevírala jiný svět. Třeba Mahalia Jacksonová. „Byl jsem zvyklý na Cortése, Adama. Žádné ozdoby, rovný tón. A najednou si někdo zpívá úplně svobodně a ono se to smí a nikdo mu nehází do studia červenou.“ Když mluvil, zapomněl jsem i na skotskou whisky, přestože byla vzácná jako ty desky. „Mahalia zpívá i na jazzových festivalech v Newportu. Asi to tedy k sobě patří, gospel a jazz. Ale gospel je i na krok od rokenrolu. A do jazzu jako takového – ne jen do jeho nejprogresívnějších směrů – patří i ten rokenrol. Způsob, jakým Elvis synkopuje. Jak Haleyho saxofonista Rudy Pompili improvizuje na téma.“ Pro něj byl zajímavý i každý hráč od Vlacha nebo Krautgartnera. Věděl, kdo koho kopíruje i kdo je talent sám od sebe a cizí desky ani neposlouchá. Užíval jsem si i zkoušky nových písniček u Štaidlových. Už tam Gott s Láďou věděli, jestli budou chtít aranžmá od Ladislava Pikarta nebo Pavla Vitocha. A když sbor, tak určitě Linhovce. Cestou domů jsem si zpíval texty od Jirky nebo Rosti Černého; tak snadno mi lezly do ucha. Karlovi záleželo na každém detailu. Moc se těšil na Trezor. U pianina ho odpálil jako Presley. Když to pak v supraphonské kanceláři zahrál Bedřich „Malý stan“ Nikodém z not spíš jako foxpolku, věděli jsme, že je zle. Ale Gott načerno vyjednal a zaplatil nahrávací studio. Pozval si k tomu Olympic. Z vítězství Trezoru v rozhlasové soutěžní Houpačce jsme pak měli všichni ohromnou radost. Byl to rokenrol jak břitva. A český a vtipný. Při zájezdu souboru Apollo do Antverp v roce 1966 si mi televizní dramaturg Hugo Hellemans pochvaloval, že v Gottovi má čtyři interprety: pro šanson, rock, baladu a folk. Krátce nato americký manažer Robert Mellin přivezl Gottovi do Prahy dokonce návrh smlouvy. Mellina nadchla Gottova česká verze Marii z West Side Story, méně už anglická. „Naučí-li se jazyk...bude jistě jedním z nejvýznačnějších zpěváků na světě.“ Ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda mi nabídl, abych dělal jakousi dramaturgickou spojku mezi Mellinem a Gottem. To jsem odmítl stejně, jako když Gott s bratry Štaidlovými chtěli, abych řediteloval jejich Apollo. V obojích funkcích bych byl zbytečný jako komunisté na Velehradě. Tu angličtinu Gott, myslím, nezvládl ani během sedmi měsíců, které pak prozpíval v hotelu v Las Vegas. Ještě se ale přiučil tomu, co už beztak uměl: hnát se až do úmoru. Fascinoval ho Sammy Davis, který mezi dvěma nočními koncerty ještě odběhl do jiného sálu zadarmo vypomoci svému kamarádovi Louisi Primovi. Scházeli jsme se občas i potom. Jen to, co mně o novém směru své kariéry vykládal Die Goldene Stimme aus Prag, začalo být předpověditelné jako tržní průzkumy Polydoru a další Gottova alba. Podle toho vypadaly i mé recenze Gottových novinek. A jeho polemické odpovědi v novinách. Asi by to vyšlo nastejno, i kdybychom si vykali. Jen bych přišel o společné chvíle, kdy nám hudba byla nade všechno a Karel o ničem jiném nemluvil.