Samota cyklisty, co porazil Francouze i Belgičany Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 28.07.2009 Vydáno dne 30. 07. 2009 (1475 přečtení) Tour de France je cyklistický Wimbledon a Hollywood. Její hvězdy vymazávají z paměti mistry světa i všechny vítěze včetně olympijských. Už jen pouhá účast v tomto etapovém závodě bývala pro české silničáře toliko krásným přeludem. I kvůli někdejším pravidlům, oddělujícím amatéry od profesionálů. Ne náhodou byl prvním Čechem v historii Tour exulant, Květoslav „Omar“ Palov. Má právo se dodnes v australském Rockhamptonu chlubit, že celou Tour v roce 1987 dokončil. Deset let poté se to napoprvé nepovedlo Pavlu Padrnosovi. Až teprve v novém století začali čeští závodníci – i Tomáš Konečný, René Andrle a Jan Hruška - dojíždět do pařížského cíle. Padrnosova osminásobná účast, nejlepší celkové 64.místo a podíl „nosiče vody“ na Armstrongových vítězstvích překonávaly, o čem se nám dosud zdálo. I cykloturista, který nevyjede ani kopce u Ejpovic, Letovic nebo Velkou Javořinu, hleděl na televizní přenosy z Alp a Pyrenejí s nádechem vlastenectví. (A nesměle si připočetl i tři etapová vítězství naturalizovaného slovenského sprintera Jána Svorady.) Kdyby však tehdy někdo prorokoval, že za pár let jeden Čech porazí na Tour všechny Francouze, Belgičany i Holanďany, působil by jak prosťáček, kterému tradice a jména pětinásobných vítězů Anquetila, Merckxe a Hinaulta neříkají zhola nic. V té době už Česko mělo i dva Romany Kreuzigery. Otec býval juniorský mistr světa v cyklokrosu, jel Závod míru a v roce 1992 to zkusil jako profesionál v Itálii. Neuspěl. Třeba tušil proč. Syna zkrátka poslal na zkušenou do Švýcarska už v patnácti. Vyučil se tak, že v roce 2004 vyhrál MS juniorů na silnici a byl druhý v časovce i v cyklokrosu. Už tenkrát se v tuzemsku občas proslýchalo, že z podobných mladých talentů většinou nic nebylo. A že tenhle je ještě sebevědomější. Minulý týden zazněla pochmurná nota v referátech z Tour znova. Ano, Kreuziger loni vyhrál Kolem Švýcarska, na Tour skončil dvanáctý a teď myslí na první desítku. Ale fanoušků, kteří sem přijeli s českými vlajkami a chtěli od něj před etapovými starty podpis nebo dobré slovo, si prý ani nevšiml. Tak už mu to začíná – napadlo mě. Obdivovatelé chtějí, aby byl „jejich“. Kdo neskáče, není Čech, a kdo nepodepisuje, není srdcař, kámoš, parťák, skromnej kluk. Co tedy vlastně je? Možná introvert. (Řečí kádrováků: straní se kolektivu.) Určitě je výjimečně ctižádostivý. Jako Jiřímu Šlitrovi nestačilo být „nejlepší na Václaváku“ a chtěl dobýt Broadway, třiadvacetiletý Kreuziger chce jednou vyhrát Tour. Přizpůsobí tomu všechno. A není takový sám. Josef Zimovčák, amatér z Veselí nad Motavou, projel v roce 2005 celou trať Tour na vysokém kole. Sólově, pokaždé den před závodníky. V knížce, kterou o tom napsal s Jarmilou Ligasovou, přiznává, kolikrát byl podrážděný i nemluvný vůči svým kamarádům. Přitom někteří s ním byli od mládí a nemohl se bez jejich pomoci obejít. „O samotě mi bylo nejlíp, potřeboval jsem soustředění jen na jízdu.“ A to soutěžil „jen“ sám se sebou. Kopce a kola někdy píšou heroické příběhy. Jejich hrdinové padají do roklí a zkrvavení znovu nasedají, vítězí jako Eddy Merckx po stočtyřicetikilometrovém sólu nebo překonají rakovinu jako Lance Armstrong a triumfují v Tour sedmkrát za sebou. Kreuziger opět žádnou detektivku nevytvořil. Snu o první desítce se blížil krůček po krůčku až do čtvrteční časovky. Skončil v ní na hrozivém 53.místě. Ale na nejbližší soupeře ztratil jen přes dvě minuty. V sobotním stoupání na Větrnou horu z nich ukrajoval vteřinu po vteřině. Dvakrát se propadl a znovu dotáhl až ke Contadorovu žlutému trikotu. „To je největší výkon, jaký kdy český cyklista předvedl,“ vyhrkl pak do telefonu legendární vrchař Jan Kubr. „Bylo to nevěřitelné. Jel vedle Armstronga jako rovný s rovným,“ řekl Jaroslav Cihlář, guru naší cyklistiky.