Úloha neosobnosti v dějinách totalitní kultury Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN 19.08.2009 Vydáno dne 19. 08. 2009 (3295 přečtení) Aby na čtvrtstránkové a přitom nedávné pořízené fotografii dvou mužů zůstal jeden beze jména, to se deníkům nestává. Když tedy pod ní - v LN, 14.8. - čteme „Rodinný podnik Smetáčků. Klarinetista a šéf souboru Traditional Jazz Studio Pavel Smetáček (vlevo) vede kapelu neuvěřitelných padesát let. Zakládal ji společně se svým bratrem Ivanem“, nezasvěcencům se coby muž vpravo logicky nabízí Ivan Smetáček. Je to ale inženýr Zbyněk Mácha. Předloni zemřel devětasedmdesátiletý téměř bez povšimnutí médií. Nebylo divu; posledních osmnáct let jakoby pro veřejnost neexistoval. A přitom až do sametové revoluce málokdo sehrál v české hudbě tolik úloh jako on. Jako dlouholetý úředník sloužil na ministerstvu kultury za pražského jara 1968 i po něm, při kriminalizaci undergroundových kapel i Jazzové sekce, všemožných kvalifikacích i rekvalifikacích, zákazech i jejich odvoláních, uvolněních i utahování šroubů. Přežil Miloslava Brůžka, Milana Klusáka i všechny další ministry, většinou stejně bezbarvé jako byl on sám. A kdopak asi v listopadu 1989 podepsal a podával zprávu o založení Občanského fóra na ministerstvu kultury? Mácha nebyl schopnostmi, vzhledem a myslím, že ani ctižádostí žádný kardinál Richelieu. Určitě měl odedávna rád americký jazz, blues a vůbec historii Spojených států. Takových u nás bylo víc, ale jen málokomu se podařilo tyto lásky šikovně spojit se službou straně a vládě. Třebaže vládnul novinářským perem a zejména knížka Od folkloru k Semaforu, kterou napsal společně s Lubomírem Dorůžkou, dodnes patří k čtivým, snadno si osvojil i pokleslé ministerské výrazivo. My, jeho známí, jsme si z jeho „stratifikací žánrů“ dělali legraci. Když ale na Lidové konzervatoři, v prostředí, které neznal, na nás jednou chrlil pacifismus, klerikalismus a oportunismus, pohoršený filozof a divadelník Ivan Vyskočil zasyčel: „Co to je zač?“ Bohužel nemám dost předpokladů k nestrannému vykreslení Máchova zjevu. Nebudu opakovat, jak v 70.letech „ve vší slušnosti“ usiloval, abych úplně zmizel z hudební publicistiky. Popsal jsem to s Jaroslavem Riedlem už v naší knize Kritik bez konzervatoře. Všichni prostě jen můžeme popravdě uvést své vlastní zkušenosti. Některým českým kapelám Mácha pomáhal při zakládání, shánění hudebnin, nahrávání desek a zájezdech do zahraničí. Spirituál Kvintet, Traditional Jazz Studio, Skiffle Kontra a Originální pražský synkopický orchestr – ti všichni jsou mu dodnes vděční ústy Jiřího Tichoty, bratří Smetáčků, bratří Traxlerů a Pavla Klikara. Není důvod jim nevěřit. I on o nich mluvíval s podobným zápalem jako o svých amerických vášních. O lodnických zkouškách na mississipských parnících. Nebo o válce Jihu proti Severu a Indiánech i kovbojích, jimiž prošpikoval brožuru k albu Písně amerického Západu. Ještě víc byl ve svém živlu na černošských výběrech Písně otce vod. Rockeři měli smůlu, že k jejich hudbě měl dál. Snad se k odporu proti vlasatcům ani nemusel nutit. Pro něj byl rock v nejlepším případě rozmělněné blues. Co by ale ve svobodné společnosti bylo jen důvodem k debatě, v totalitní vedlo k vyhazovům i kriminálům. Jestli v Máchovi byla nějaká hráz mezi nutností a trapností, já ji nepoznal. Křičel na nás, že žádná Jazzová sekce neexistuje, přestože měl na stole knihy, co právě vydala. Ale pohrdlivě odbyl skladatele Václava Trojana, který popřál kritikům, aby se nebáli. „Od toho to moc nesedí.“ Kéž by se i tím zabývali mladí historici. Obírat se zapomenutými neosobnostmi není tak zajímavé jako Gottem nebo Milanem Kunderou. Jenomže bez co nejpodrobnějšího poznání a pochopení šedivých Máchů dál zůstane v mlhách nejen čtyřicetiletá kulturní politika našich komunistů, ale i nedostatečná odolnost řady českých umělců vůči totalitním manýrám. A nejen umělců.