Zas trochu jinak posvátné i hříšnické Haleluja Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 01.09.2009 Vydáno dne 01. 09. 2009 (4212 přečtení) Zrnitý bas, horký dech i pružné klouby Leonarda Cohena byly loni tak samozřejmé, že si Praha uměla představit i písničkářův návrat. Ne ovšem za pouhých jedenáct měsíců, do ještě větší haly a s téměř nezměněným repertoárem: prvních osm písní zopakoval toulavý Kanaďan přesně v loňském pořadí a stejně tak závěrečných sedm. Dokonce i svou úctu Praze vyjádřil téměř stejnými slovy. V písni Hallelujah opět své milence „odešel do Prahy“, a při závěrečném děkování znova uplatnil Snažil jsem se tě opustit. Kdo na ta místa přesně čekal a kdo z Cohenových prvoposluchačů je považoval za okamžitý nápad, to se podle potlesku nedalo poznat. V přípravě na koncert jsem už tradičně využil i písničkáře Pavla Maloviče. Viděl Cohena den předtím v Bratislavě: „Bol naprosto senzačný, ale inak ako pre rokom.“ Jak to myslel, bylo slyšet, sotva Cohen začal. Ke konci lásky „dotančil“ pohroužený víc do sebe, spíš ve vzpomínce, beze snahy po onom téměř mladistvém zvuku, jakým překvapil loni. I v Ptákovi na drátě se „po svém snažil být svobodný“ hořčeji a tíživěji. Tajemné Kdo v ohni, snad předsmrtné, snad zásvětní, se valilo hrozivě, daleko od mírné studiové, ale i od loňské verze. V podobném duchu odezněla především první půle večera. Přestávkou se v okouzleném vytržení posouvali známí herci, zpěváci, scénografové, režiséři, lékaři, uměnovědci, překladatelé, skautští vůdcové i mnoho mých známých neznámých, kteří jsou solí hudebního světa, od úřednic přes tvůrce ručního papíru, lesníky až po dělníky. A jako loni, ve všech touha si hned všechno říct, aspoň očima. „...komu je přes třicet a má za sebou pár sňatků a dětí, pozná, že to je autentické. Nevím, jestli to může mít nějaký význam pro dvacetileté,“ prohlásil kdysi Cohen. Vím už, že může. Jen nevím jaký. V sobotu jsem se na to mohl zeptat Glena Hansarda. Naposlouchal se Cohenových desek už jako kluk, pouštěla mu je doma v Dublinu matka. Na koncertu se mi domobiloval z páté řady. Pro Cohenův výkon vůbec neměl slov. Přirovnal jeho napětí k Dylanovu a Springsteenovu. Cosi jsem koktal o připravenosti, puntičkářství, posedlosti dovést každý detail k dokonalosti. Spoludržitel Oskara za filmovou písničku pak použil to vznešené biblické slovo: Mistr. Cohenovy milostné, eroticky představivé texty – a jiné skoro nepíše – mají blíž k onomu hříšnickému než k posvátnému Haleluja. Když ale projdou membránou jeho stále hlubšího, téměř už pedálového basu, stávají se zvukovým aktem. Láskou, vírou, hříchem i krásou. Podle toho, kdo se na akt dívá, kdy a kde. Současné pražské publikum, ať už je v něm český podíl jakýkoli, má představivost a rozumí náznakům. Není divu, že ocenilo největší hity (zazněly až po přestávce) a precizní instrumentální sóla, delší a četnější než loni. Potleskem ale odlišilo i nová aranžmá a okamžiky, kdy kapela dýchala se zpěvákem (Partisan). Zvláštně mi zněl jen davově vytleskávaný rytmus Nejdřív to vezmem na Manhattan. Chápu tu píseň jako parodii. Rozdováděným lidem zřejmě přinášela uvolnění a štěstí. Žila si toho večera zkrátka svým (jejich) životem. Vůbec celá druhá polovina působila hybnějším, zpěvnějším a zvučnějším dojmem, namířená ke šťastnému konci. Mně schystal sobotní večer ještě jiné milé konce. Předně mi MUDr. Milan Šašek, přidělený k hostům jako lékař, sdělil, že Mistr žádnou péči nepotřeboval, před koncertem povečeřel a dali si spolu skotskou. To s kytaristou Bobem Metzgerem prý Cohen vlhčil hlasivky lahvemi vína. Tedy před dvaceti lety. A pak došla noční esemeska z Helsinek od Soni Červené, po opeře Zítra se bude: „Dnes přišli na mé představení Lou Reed a Laurie Anderson, já jdu zítra na jejich.“ Buď pozdraveno babí léto. Haleluja.