Písničkářský exil začal devítkami Karla Kryla Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 08.09.2009 Vydáno dne 08. 09. 2009 (4268 přečtení) Ještě 18.června 1969 zpíval Karel Kryl během koncertu Pantonu v rámci Bratislavské lyry svou Bílou horu. Vydavatelská firma se měla kým chlubit: Krylova prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka prodala za tři měsíce celý náklad, 40 000 kusů. Pak odjel prvně v životě do zahraničí, do Norska. Za tři týdny se vrátil. Když se tedy znovu vydal na Západ 9.9.69, nikdo netušil, že to devítkové datum vejde do dějin českého písničkářství. Ani on sám. „Karel nám poslal 16.9.69 pozdrav ze západního Německa, kam odejel legálně na festival protestsongů, s podotknutím: mám ještě 5 dnů volna, podívám se na Alpy...a ahoj doma.“ – psal mi 17.října z Nového Jičína i za Krylovu matku jeho otec. „Čekali jsme měsíc na další zprávu, ale nedošla. Mladí lidé si vypravují, že Karel teď zpívá ve Svobodné Evropě. Je to pravda? Víte-li o tom něco bližšího, znáte-li eventuelně jeho adresu, můžete-li nám poradit, jak s ním navázat spojení... nevím, na koho informovanějšího a zasvěcenějšího se mám obrátit.“ Nevěděl jsem taky nic. Pár dní nato Karel konečně napsal rodičům sám. „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma a snad se mi příliš nebude stýskat...“ Krylův otec, jak jsem ho poznal, byl ztělesněním zodpovědnosti a přísnosti, ale i oddanosti zvolenému řemeslu. Nebyl zprvu nadšený muzikantskými sklony svého staršího syna, zvláště ne jeho zájmem o moderní jazz. Uznal ale, že Karel dělá své písničky pořádně a že by je v Husákově režimu nemohl dělat vůbec. A jistě mu nepřál svůj osud, jak mi ho popsal v závěru svého dopisu: „...mé povolání byla moje láska i koníček, krásná kniha byla mým posláním. A skončil jsem u lopaty a u špíny v prádelně.“ S Krylovým odchodem se někteří z jeho písničkářských kolegů dlouho nesmiřovali. Mohli ještě vystupovat, sem tam vydali singl nebo dokonce album. Znal jejich desky, nejraději měl Vladimíra Mertu. Sám pracoval naplno, i když ve Svobodné Evropě zpočátku jen jako externista. Během prvních tří mnichovských let natočil tři alba. Stýskalo se mu ovšem po českém koncertním publiku. Dlouho zůstával v exilu jediným zástupcem českého folku. Komunisté se v pronásledování nezávislých osobností teprve zdokonalovali. Až v letech 1976-83 naplnili vyštvanými cenný seznam: 1976 – Zorka Růžová, básnířka, výtvarnice a Hutkova textařka, 1977 – Jiří Pallas, organizátor folkového společenství Šafrán, 1978 – Jaroslav Hutka, 1979 – Oskar Petr a Hutkův spoluhráč Hvězdoň Cigner, 1980 – Dáša Vokatá a Svatopluk Karásek, 1981 – Vladimír Veit, 1982 – Charlie Soukup, Vlasta Třešňák, Bohdan Mikolášek, Zbyněk Benýšek a Martin Schulz, 1983 – Jaroslav Jeroným Neduha. Většinu z nich Kryl později připomněl ve svém radostně sžíravém songu Písničkářský bacil. Karel Gott si jednou postěžoval, jak to měl za normalizace těžké a že kdyby taky zůstal na Západě, mohl se vrátit jako frajer a zdravit lidi véčkem. Jako kdyby někdo z exulantů předem věděl, že se k nám ještě někdy vrátí, natož pak jako vítěz. Hvězdoň Cigner si po deseti měsících v Holandsku vzal život. Hutka k tomu, myslím, nemíval daleko. Růžová i Vokatá se s dětmi těžce protloukaly. O Soukupovi jen víme, že svou svobodu hledá dodnes, snad kdesi v Austrálii. Svým politickým exulantstvím se na Západě neživil žádný. Ani Karel Kryl, ze všech nejznámější, nám nemohl ukazovat véčko dřív, než mu tady předčasně zemřeli oba rodiče. Všechny postižené písničkářským bacilem zařadili estébáci do kategorie ZKZO – zpolitizovaná kriminálně závadová osoba. Jen z Kryla udělat ZKZO nestihli. Vzal jim roha už v pětadvaceti letech. Těsně předtím, než nás tu Husák 9.října znovu zadrátoval na dalších dvacet let.