Dětskou operu napsali v komunistickém kriminálu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 15.09.2009 Vydáno dne 15. 09. 2009 (3351 přečtení) Kdybych si měl mezi současnými dismančaty vsadit na budoucí osobnost, byla by jí šestiletá Anička Jarkovská. Ze sobotního večera v divadle Minor, kde proslulý Dismanův rozhlasový dětský soubor zahájil svou 75.sezónu, mi Anička svým přednesem Pokladu starého brouka od Olgy Černé utkvěla v paměti jako okatý symbol pěkné dětské mluvy a pestrého, nepitvorného hlasového komediantství. Třeba nebude hrát divadlo jako někdejší dismančata Alena Vránová, Jana Hlaváčová, Markéta Hrubešová, Josef Vinklář, Marek Eben, Václav Postránecký nebo Tomáš Töpfer. Třeba nebude ani psát jako Gábina Osvaldová, Pavel Kohout nebo Karel Kyncl. Ale ať bude dělat cokoli, už teď se v ní k tomu střádá dvojí zkušenost: radost z ostatních i ze sebe. Kamarádství i soutěživost jsou erbovní znamení, která nesli všichni účastníci slavnostního večera. V jeho první části hráli dětskou operu Vrať nám, ptáku, hastrmana. Premiéru měla už loni, teď se ale křtila i CD nahrávka. Příběh Hastrmana, jak děti opeře říkají mezi sebou, patří k unikátům husákovského bezčasí. Začal zjara 1969 v jednom z divadel malých forem, ostravském Waterloo. Mimochodem: oblíbeném působišti Karla Kryla. Z Katajevova Syna pluku, tehdejší povinné školní četby, si tam udělali muzikál. Sovětští okupanti v něm mezi řádky dostali na frak. Ostravskými komunisty zalomcoval vztek a pomsta. Nařídili politický proces a tresty pro tvůrce muzikálu. Tak se spolu ve věznici na Borech ocitli skladatel Edvard Schiffauer a spisovatel Ivan Binar. Psal se rok 1972, bylo jim třicet. Schiffauerovi, žáku skladatele Emila Hlobila, tenkrát chyběly k dokončení pražské AMU dva dny. S Binarem se ve vězení potkával jen na dvoře nebo v jídelně. I tak mu stačil navrhnout, aby spolu napsali operu pro děti. Museli ji nosit celou v hlavě, na noty ani pomyšlení. Pár papírků si podstrčili, pár jim zabavili, ale většinu propašovali ven. Když se v roce 1973 vrátili domů, měli operu. Po sametové revoluci s ní marně běhali od čerta k ďáblu. Až je sám oslovil anděl, režisérka Zdena Fleglová. S manželem Václavem vychovávala k hudbě a lidské solidaritě nejen dva syny, ale od roku 1990 i dismančata. A uspěli už s jednou dětskou operou z kriminálu, Krásovým a Hoffmeisterovým Brundibárem. Však taky kmotřička nového CD Marta Kottová, která jako dítě zažila představení Brundibára v Terezíně, ve svém sobotním vinši připomněla, že v obou operách zvítězí dobro nad zlem. Publikum plné rodičů pochopitelně svým ratolestem aplaudovalo. Mě potěšilo, že dvaačtyřicetiminutový Hastrman je – podobně jako Brundibár – opravdu moderní dětská opera, nesirupová, v dějových i hudebních zvratech svižná a stručná jako leporelo. Binar využil i dětské říkánky, hravě je zpřeházel. Schiffauer umocnil jejich rytmičnost. Osobnější, melodicky klenutou hudbou vybavil dobrotivého hastrmana Luciána. Hostující barytonista Petr Matuszek, obdařený zvukově i herecky, svou roli nepřipodobnil Ladovu ani Dvořákovu vodníkovi. Stylizoval ji v souladu s dětmi, hybnou režií Zdenky Fleglové i výjimečnou scénografií Barbory Veselé. Podíl této výtvarnice – taky na obalu a brožuře CD – umocňuje celou inscenaci. Skicovité, kosterně průhledné masky udivují originalitou i tvarovou čistotou. (Jako ostatně už její památník Janu Palachovi, kříž vypouklý v chodníku před Národním muzeem.) Při poslechu komorního orchestru Archioni Plus, dirigovaného Michalem Macourkem, jsem zalitoval, že se té vnukovy lehkosti i elegance nedožil skladatel Harry Macourek. Ivan Binar rovnou přiznal, že dismančatům takový způsob dětství závidí. V druhé půli se totiž vítězové souborové táborové soutěže předvedli i v „kouscích“ Miloše Macourka, Františka Nepila a Jacquese Préverta. Kdeže Syn pluku.