Ani za deset let StB neudělala z altistky špiónku

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 22.09.2009
Vydáno dne 22. 09. 2009 (3819 přečtení)




Uměleckým životem zpěvačky, herečky a překladatelky Soni Červené prošli V&W, Herbert von Karajan, tenorista Mario Del Monaco i rockeři Lou Reed a Tom Waits. Teď se s režisérem Robertem Wilsonem připravuje na titulní roli Čapkovy Věci Makropulos v Národním divadle. Přesto některé novináře víc zajímá cosi jiného.

Když ten nejpídivější prvně před šesti lety jmenoval Červenou mezi spolupracovníky StB, jejichž seznam zveřejnilo ministerstvo vnitra, s nikým to nehnulo. Po čase přitvrdil: naznačil, že mohla být i agentkou východoněmecké Stasi.
Přečetl jsem si tedy, jak se podle svazku č.41836 Soňa Červená, krycím jménem Žofie Fialová, chovala během setkání s důstojníky StB. Pokoušeli se ji získat ovšem už dávno před založením jejího svazku na Krajské správě ministerstva vnitra v Brně 21.12.1957; ještě než odešla z Divadla v Karlíně do brněnské opery.
Manžel Červené po komunistickém puči v roce 1948 emigroval, život její matky skončil po šestihodinovém výslechu v komunistickém kriminále, zpěvačku samu několikrát vyšetřovali a načas měla zakázáno hrát ve filmu i v divadle. Jazykově vybavená, známá v „buržoazní“ společnosti včetně zahraničních diplomatů, k vydírání a spolupráci jak stvořená.
Osobní svazek č. 10324 „akce Zpěvačka“ na ni založil už 30.3.1951 ppor.Rudolf Pazour ze 3.správy, 4.odboru referátu kultury z MV Praha, „na základě podezření ze spolupráce s americkou zpravodajskou službou.“
Hlavně se přes ni chtěli dostat k indickému diplomatovi v Praze (později v Paříži) Goburdonovi. „Vázání však skončilo bez výsledku, protože nechtěla podepsat slib, ale byla ochotna na požádání poskytnout informace.“
Šli po ní způsobem, jaký dobře znají disidenti a popisuje důstojník Pazour: „...během rozhovoru byly jí z kabátu, který měla odložen na věšáku, vyňaty klíče, což nemohla pozorovati, a pořízen jejich obtisk a kopie.. zásadně odmítala pevnější formu spolupráce. Odmítala též písemně napsati i to, že je ochotna podati na dožádání informace.“
Červenou se zabývali podplukovníci i pologramotní udavači, kteří mudrovali nad jejím hostováním ve Figarově svatbě. „Pramen ji považuje za herečku jménem Figarová, neví to však určitě.“
Nejvytrvalejším z jejích brněnských „rozpracovatelů“ byl starší referent npor. Jaroslav Dufek. „...bylo využito situace, že jí není vystavován pas pro cesty do kapit.ciziny.“ Když 21.2.1958 dobře mluvila o basistovi Václavu Halířovi, Dufek zapsal: „Z celého rozhovoru vyplynulo, že Červená zatím neumí vůbec typovat lidi.“ Ale nevzdával se: „Má všechny předpoklady pro spolupráci,“ hlásil 17.1.1959. „…bylo by však potřeba pravidelných schůzek k její výchově. Rovněž postupně by na ni muselo být působeno po stránce politické, protože těmto otázkám vůbec nerozumí.“
Po jejím nástupu do berlínské Státní opery v NDR to nebylo jiné. „Fialová mně dále předala ručně psaný seznam styků, který je doposud ovšem chudý na styky ze záp.Berlína a NSR.“ (Hudec, 17.11.1959). Na papírku jsou totiž samí členové Státní opery a referenti hudebního oddělení rozhlasu.
Celkové Vyhodnocení spolupráce s Fialovou sepsal 28.září 1961 kpt.Štros ze IV.odboru I.správy v Praze. Brněnské správě prý „nepředala jediný hodnotný poznatek...I.správa byla s Fialovou ve styku od července 1959 do května 1961. Výsledky spolupráce rovněž naprosto minimální přesto, že Fialová má značné možnosti...“
Jednu možnost využila: 4.ledna 1962 ujela posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do západního.
„Za dobu spolupráce s námi nepředala agentka žádných zpráv a spolupráce byla prakticky bez výsledků,“ konstatoval 21.5.1964 kpt.Hubert z I.správy MV. „..pokus o případné obnovení spolupráce se jeví jako bezpředmětný. Bylo by však možno agentku v NSR kompromitovat, případně ji znemožnit před veřejností..“
Neznemožnili.