Mít přítele, který neodsuzuje, ale rozumí Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 29.09.2009 Vydáno dne 29. 09. 2009 (3995 přečtení) Být synem jakéhokoli národního hrdiny není snadné. Natož Jaroslava Šimsy, žáka filozofů Emanuela Rádla a J.L.Hromádky, archiváře prezidenta Masaryka, sekretáře YMCA, publicisty a protinacistického odbojáře. Žil bezmála jako světec. Určitě tak zemřel: v koncentráku v Dachau se před koncem války nakazil tyfem při ošetřování chlapce židovského původu z Podkarpatské Rusi. Dopisem odpustil nejen tomu, kdo ho udal. Myslel i na poválečné poražené. „I potom bude třeba mírové práce, smíření národů a mocnějšího ­šíření evangelia v odkřesťanštělé Evropě,“ psal domů v dubnu 1944. „Kéž by se chlapci chtěli nějak aktivně té práce zúčastnit!“ Patnáctiletý chlapec Jan Šimsa se 10.května 1945 v Praze Nuslích zastal Němky a její holčičky před rozlíceným davem. Div že sám nebyl zlynčovaný. V třídním časopisu protestoval proti tomu, jak se v internačních táborech zachází s dětmi Němců a kolaborantů. Sám sebe přitom považoval až do únorového šoku 1948 za „pokrokového“ svazáka. Když ale při studentské demonstraci zatkli Jakuba Trojana (v roce 1969 pochovával Jana Palacha), chtěl ho jít s pistolí osvobodit. Prvně ho komunistická policie vyslýchala kvůli dalšímu strojopisnému časopisu v roce 1952. Pak mnohokrát. V roce 1966 na schůzi Svazu českobratrského evangelického duchovenstva veřejně promluvil o nátlaku StB na duchovní. „Zlomil kouzlo“ a přidali se i Jan Dus a Jakub Trojan. Poznal jsem ho, když mi bylo devatenáct. Měli jsme ve vinohradském sboru rádi taky jeho recesismus. Zaujal jím prý i svou manželku, vystudovanou archivářku Milenu. Plno je ho v Bitkách Jana Šimsy, knižním protipólu básnického výboru Navzdory. Do nás mladších moudře necpal své zaujetí pro teology Karla Bartha, Dietricha Bonhöffera a Pierra Teilharda de Chardina. O ně se v roce 1958 opíral i cyklus jeho kázání Nová orientace. Ten název se také vžil pro nový myšlenkový směr českého protestantismu. Šimsa nepřemýšlel nově pouze uvnitř církve. Prolamoval i bariéry, jimiž ji obehnali komunisté. Už v lednu 1967 si začal korespondovat s Ludvíkem Vaculíkem. Kniha jejich dopisů Vážený pane Mikule je oboustranně kritická, upřímná a místy horoucí. „Bůh se svou spravedlností a svatostí je k neunesení. Proto tak zoufale potřebujeme přítele, který neodsuzuje, ale rozumí, který jí a baví se s publikány a nevěstkami, který je jen a jen lidský...“, píše Šimsa. Jeho proslulá korespondenční přátelství zesílila zvláště poté, co mu komunisté odebrali státní souhlas k farářování. Dopisy oživoval spoustou detailů. Psával si i s profesorem Janem Patočkou, prvním mluvčím Charty. Když ji podepisoval Šimsa, bylo pod ní prvních 240 jmen. Třetinu z nich znal osobně. Charta nebyla jediný důvod, proč k Šimsovým do domu v Králově Poli několikrát vtrhla policie. Scházeli se tam studenti, umělci, věříci i nevěřící, Božena Komárková, Milan Uhde, Jan Trefulka, Jiří Müller, Milan Jelínek, Ladislav Hejdánek, o Vaculíkových ani nemluvě. Při domovní prohlídce 30.května 1978 se pokusil poručík Miloš Bata vykroutit Mileně Šimsové z rukou poslední dopis od Jana Patočky. Matoušovo evangelium sice nabádá „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou,“ ale tady byla uhozena žena. Po Šimsově obranném bodyčeku spadl Bata na gauč. Jeho kolegové se zachechtali, ale Šimsa si odseděl osm měsíců a dva dny. Teprve po třiceti letech (!) Nejvyšší soud loni zrušil někdejší rozsudek – a to až po vyjádření Ústavního soudu. V názoru na nepokořeného Šimsu se rozcházeli i církevní bratři. Chová se jako chlap nebo žene své tři děti do neštěstí? S čistým svědomím mu mohou v sobotu blahopřát k osmdesátinám především jeho brněnští. Jeho spoluvězeň z Plzně-Borů Václav Havel mu udělil Řád TGM IV.třídy už v roce 1991.