Kde je zakopán pes, tam stojí dřevěné křížky Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 06.10.2009 Vydáno dne 06. 10. 2009 (3505 přečtení) Jindřiška a její kanec. Ta sobotní vidina mě táhla i s manželkou do Sázavy. Obyčejně tam okukujeme rodnou chalupu Jiřího Voskovce a bezmála tisíciletý klášter. Tentokrát náš tamní rodinný zubař a novelista Leoš Šedo navrhl neodolatelnou změnu. Kance na šípkách, připraveného lékařkou, jsem neobědval ještě nikdy. Lákadlem byla i další dvojice sázavských jedlíků, Jelena a Pavel Kohoutovi. Že se někdy sejdeme „na dýl“, si s Pavlem říkáme asi pětačtyřicet roků. A že mu přinesu svůj článek o jeho hře Říkali mi soudruhu, který nikdy nečetl. Ani jeho životopisec Pavel Kosatík a vlastně skoro nikdo. Protože ho cenzura měnila tak dlouho, až usoudila, že je nezlepšitelný a zjara 1961 kvůli němu zastavila smíchovské rotačky a Mladý svět musel celou stránku vyměnit. Od té doby jsem se Kohouta zastal ještě párkrát. Vlastně jsem jen připomínal, že jeho občanské probuzení a potíže s režimem, kterému v mládí bezmezně věřil a sloužil, začaly hrou Zářijové noci. Trvat od roku 1955 za všech okolností na svém a proti státostraně, kolik z nás to dokázalo? O tom jsme při Šedovic kanci pochopitelně nemluvili. Probíraje mrtvé živé mi neušlo, že Kohout má paměť jak slon a jemu zas kolik jsem toho od něj nikdy nečetl. Tedy ani příhodu s ostatky Bohuslava Martinů, která by vyzněla tragikomicky v každé době, nejen při skladatelově letošním jubileu. Dodatečnou četbou závěru prvního dílu To byl můj život?? jsem zjistil, že Kohout zřejmě může zpaměti své knihy téměř doslova převyprávět. Šlo o to, že Martinů ve své švýcarské závěti zakázal, aby byl pohřben v Čechách, dokud tam budou vládnout komunisté. Ti ale pověřili velvyslance Miroslava Moce, ať skladatelově vdově naslibuje hory doly. Od ní jen stačí, když si ve své závěti bude přát být pohřbena společně s manželem v Poličce. Poté, co paní Martinů zemřela, zbývalo ještě dopravit do Poličky mužovy ostatky. Jedna závěť protiřečila druhé. Hans-Ruedi Mayer, prezident kantonu Lucern a Kohoutův známý, se rozhodl pro humánní kompromis. Mocovi se zavázal, že zařídí vyzvednutí ostatků a Moc za to zajistí volný návrat manželů Kohoutových do Československa. Zatímco Martinů byl slavnostně pohřben v Poličce, komunistické vedení samozřejmě Jelenu s Pavlem zpátky do vlasti nepustilo. Už nevím po kterém z vyprávěných příběhů Jelena řekla Pavlovi, že jde domů. Kvůli Barbarovi. Prý už je tam dlouho sám. Na malého jezevčíka moc dlouho. Pozvali taky Šedovy se psem i nás jen tak. Prvně v životě jsem vstoupil do vyhlášené funkcionalistické vily. Architekt Karel Straník na ní předvedl, co ho naučil v pařížském ateliéru slavný Le Corbusier. Je stejně stará, uklidňující a samozřejmá jako Pavel Kohout. Z její haly měli široký výhled do pěstěné zahrady disidenti, po neporušených původních parketách dupali i estébáci. Na bočních dveřích visí tabule: Generální prokuratura. Odbor vyšetřování. Vchod za rohem. Dneska už se tomu můžeme smát. Kohoutovi ji dal k narozeninám prvosignatář Charty Pavel Rychetský. Dneska předseda Ústavního soudu. Táhlo mě to dolů k plotu, ke čtyřem nestejným dřevěným křížkům. Nejstarší patří jezevčíkovi Edovi, hrdinovi knihy Kde je zakopán pes? Aby obrazně otrávili nepoddajné jedince, doslova jim otrávili aspoň pejska. Ten buřt posypaný strychninem mu hodili do zahrady estébáci nebo jejich místní pomahači? Vilu jim tehdy před třiceti lety konfiskovat nemohli, protože Kohoutovi neutekli. Byli násilně vyhoštěni a stali se rakouskými občany. Kolem obcházel bezmocný vztek a nenávist. Někteří nezapomněli, tak aspoň doteď nezdraví. Nás bylo v hale šest diplomovaných rozumů, každý jiný, Kohout by nedal katedrálu církvi, já ano. Ale ke skutečné hádce došlo jen kvůli psům. Jelena trochu Barbara rozmazlovala. Však měl narozeniny. Byly mu čtyři měsíce.