Gruzínský barytonový objev pro Metropolitní Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 13.10.2009 Vydáno dne 14. 10. 2009 (3035 přečtení) Čtyři mrtví během jediné noci jsou moc i na detektivku, natož na operu. Taky proto bývá Pucciniho stodevítiletá Tosca označována některými znalci za „ošoupaný thriller“. Jinými naopak za operu oper. Nesporně je spolu s Carmen nejhranější. Pro start nové sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery jak dělaná. Sobotní večer v kině navíc některé z nás osvobodil od jiného, souběžného dramatu, fotbalu Česko – Polsko. Už první minuta ukázala jinou Tosku než jsem kdy viděl. Během předehry se uprchlý vězeň Angelotti spouští po provaze ze zdi. Rychlost, kontrasty a srozumitelnost vůbec vyznačují i celou režii. Ženský portrét, který Cavaradossi dokončuje v kapli, je tak smyslný, že malířova milá, zpěvačka Tosca, se nespokojí jen se změnou barvy očí, ale ve vzteku plátno roztrhne. Finská sopranistka Karita Mattila nemá hlasovou záři, jakou svou Tosku kdysi obdařily Callasová nebo Tebaldiová, v éře nemilosrdných kamer ale úžasně propojuje mimiku a gesta se zpěvním výrazem. Je to opravdu diva. Od úvodní scény, kde ani na vteřinu nesklouzne do trhoveckého žárlení, až po tlumený údiv nad Scarpiou, kterého zabila. „A před ním se třásl celý Řím“. Chápu, proč ji třeba v Musical America považují za „nejúchvatnější zpívající herečku naší doby, typ představitelky, která obnovuje stárnoucí uměleckou formu a dohání publikum k šílenství.“ K Tosce, Salome i Kátě Kabanové se přitom opatrně propracovávala od mladodramatického oboru. Podobně jako Argentinec Marcelo Álvarez; ten dokonce začal s operou až po třicítce, s veristickými rolemi po čtyřicítce. Zpívá i hraje s vervou starodávného italského tenora, na středoevropské gusto možná příliš jednoduchou. Tím logičtěji se ale stává soustem pro policejního ředitele, barona Scarpiu. Gruzínský představitel této role George Gagnidze je – jistě nejen pro mě – senzací inscenace, objev, po jehož nahrávkách teď pátrám na internetu. Žádný brutální macho, chtivý jedním vrzem popravit malíře a znásilnit zpěvačku. Tento Scarpia přesně ví, kdy přesvědčovat, vysvětlovat, hrozit úředníkům, plácat po zadku „placené společnice“, prosebně líbat ruku Tosce, se zaťatými zuby ovládnout vztek. Ideální spoluhráč v Pucciniho opeře, kde dueta jsou mnohdy důležitější než árie. Gagnidzeho dokonale ovládaný baryton zní jinak než osobitost Thomase Hampsona nebo Tita Gobbiho. Průrazností, vyrovnaností a technikou naplňuje někdejší italský ideál tohoto hlasového oboru, kdesi mezi Titou Ruffou a Ricardem Stracciarim. V jeho zvuku je kov, plamen i hedvábí. Dynamické rozpětí od Te Deum, kde ční nad chrámovým sborem, až k úlisně sladkému konejšení Tosky, je oslavou pěveckého umění. To nejlepší přitom Gagnidzeho možná teprve čeká. Začal před třinácti lety v rodném Tiflisu jako Renato v Maškarním plesu, zahraničními angažmá prošel v Osnabrücku a zejména ve Výmaru. Po předloňském debutu v milánské Scale si ho dirigent Lorin Maazel vybral jako Scarpiu do Metropolitní, i když zkušební oklikou přes koncertní sérii v tamní Avery Fisher Hall. V samotné MET zpíval Gagnidze poprvé loni. Ze všech chval jeho debutu zazněla nejhlasitěji tenorová, od Josého Carrerase: „Nejenže je pro Rigoletta jak stvořený. On je Rigolleto.“ Jako hovory z holičství mě pak (ne)zajímaly podrobnosti, které se lze okolo nového nastudování Tosky dočíst. Že Gagnidze vlastně zaskakoval za Juhu Uusitala, ale před jedním představením sám tak ochraptěl, že od druhého jednání pouze hrál a místo něho zpíval ze zákulisí Carlo Guelfi. Nebo režisérská přetahovaná mezi Švýcarem Lucem Bondym, který vystačil s inovacemi až do závěrečné popravčí scény, a Frankem Zeffirellim, jehož předchozí Tosca se hrála 25 let a Bondyho považuje za třetiřadého. Jak hráli naši a slovenští fotbalisté, to ke mně doléhalo jak z jiné planety.