Po semaforských Zuzanách už bylo všechno jinak Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 20.10.2009 Vydáno dne 23. 10. 2009 (4197 přečtení) Před oponu vylezl fousatej Matuška, hvízdnul na prsty, zařval To všechno vodnes čas, a od tý doby bylo všechno jinak. – Nějak takhle si pamatuje písničkové pásmo Zuzana je sama doma jazzman Jiří Stivín. Tenkrát zjara 1960 mu bylo sedmnáct a v Semaforu seděl v první řadě, protože Zuzana byla jeho starší sestra. Aby mohlo být v hudebním divadle a vůbec v celém českém písničkovém světě dalších padesát let „všechno jinak“, muselo nejdřív vzniknout divadlo Semafor. Svou první premiéru, Šlitrovu a Suchého hudební komedii Člověka z půdy, uvedlo 30.října 1959. Vlastně to bylo trochu na truc Divadlu Na zábradlí. Jiří Suchým, povoláním reklamní grafik, se v něm osvědčil jako textař i spoluautor dvou her, „...ale jako zpěvák už sotva obstojí...a herec prostě není,“ napsal Milan Lukeš. Spolu s advokátem, výtvarníkem a pianistou Jiřím Šlitrem tedy zašli za osvětovým inspektorem v Praze 2. Když může mít Praha 1 svoje Divadlo Na zábradlí... Přičlenili je k Osvětové besedě a dali jim sál Ženských domovů ve Smečkách, dnešní Činoherní klub. Název Semafor vymyslel Suchý, až dodatečně vzniklo zdůvodnění zkratkami SEdm MAlých FOrem. Dopadlo to s nimi podobně jako v předválečném Osvobozeném: hudební divadlo rychle převálcovalo zbylých šest forem, poezii (Schneiderovu), loutky (Švankmajerovy), pantomimu (Herzovu), filmy, výtvarnictví (mj. Koudelkovy fotografie) a koncerty. První hra se měla jmenovat Podej mi ruku, ale když od ní Ivan Vyskočil odešel, Suchý ji předělal na Člověka z půdy. Pro titulní roli získali Horníčka (tehdy ještě Werichova partnera), premiéru ale odehrál Miloš Kopecký. Těsně před ní ještě dlouho do noci dával Suchému herecké lekce. Pro Malého lorda si Suchý opatřil bělobu až z Vídně, většinu srandůvek však říkal Horníček a klaunská maska do čtrnácti dnů zmizela úplně. Po Kopeckém a Horníčkovi vzal hlavní roli Filipovský; jeho dcera Pavlína tu mezitím už měla hit a později i nejprodávanější československou desku, Včera neděle byla. Suchý a v alternaci i textař a absolvent DAMU Rostislav Černý pokaždé roztleskali publikum písničkami Léta dozrávání a Pramínek vlasů. První byla ještě z textappealových časů v Redutě, druhá napadla Suchého pár měsíců předtím jen tak u vody. Uprostřed šedivého a strnulého socialismu byl Semafor barevným pohybem: od pestře oblečených a usměvavých uvaděček až po muzikanty Ferdinanda Havlíka, kteří se svým dixielandem, swingem a rockem dováděli i mezi herci. Fronta na lístky stávala až na Václavské náměstí a vinula se k muzeu. V Supraphonu, rozhlasu a televizi však redaktoři, často skladatelé i textaři, mínili jinak. Místo se Suchým tvrdošíjně vysílali Pramínek vlasů s Cortésem nebo Adamem. Karel Vlach natočil Suchého Blues pro tebe z prodejních důvodů radši s Josefem Zímou. Byl to první semaforský text na deskách. Ještě zjara 1961, když jsem chtěl v Mladém světě otisknout Pramínek vlasů, mi plachý a pečlivý Suchý radši sám donesl noty ráno do redakce. Teprve první ročník ankety Zlatý slavík v roce 1962 otřásl i těmi, kdo v písničkách S&Š viděli jen gaudium pražských študáků. Vyhrál Matuška, třetí byla Pilarová, čtvrtý Suchý, šestá Hegerová. Za rok, už s vítězným Gottem, bylo tucet členů Semaforu (včetně bývalých) v první dvacítce. Zakázat Semafor nešlo, tak na něj poslali hygieniky. Honili ho po třinácti štacích, ale nakonec se jim usadil přímo na Václavském náměstí. Ve třetím z pásem o Zuzaně tam trsali tři rockoví kytaristé v čele s Pavlem Sedláčkem. Zbytek starých představ o správném – čti: tuhém – zpěvu rozbili Přenosilová, Volek a Bobek s doprovodem Olympiku v Marešově a Štaidlově pořadu Ondráš podotýká. Od té doby už opravdu bylo naštěstí všechno jinak. Kdekdo si zakládal „svůj“ Semafor. Začalo se jim říkat divadla malých forem.