Z Karlů vyznamená Klaus Gotta, nebo také Ančerla? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodarske noviny 27.10.2009 Vydáno dne 27. 10. 2009 (3775 přečtení) Poté, co Karel Gott včas oznámil, že už si na zítra chystá smoking, vyhledal jsem si, které hudebníky oba čeští prezidenti dosud vyznamenali. V tom seznamu mě praštilo do očí, že tam z dirigentů bolestně chybí Václav Talich a Karel Ančerl. Ostatně právě dnes slaví 60.výročí svého prvního koncertu Slovenská filharmonie, kterou Talich spoluzakládal a rychle dovedl k vysoké úrovni. Talichův anticky tragický osud - od zběsilého poválečného věznění po těsně předsmrtný titul národního umělce - je složitý, nicméně známý. Dirigenta, odstraněného z Prahy nenávistným ministrem Zdeňkem Nejedlým, pozval do Bratislavy pověřenec pro školství, vědu a kulturu Laco Novomeský. Dějiny Slovenské, ale zejména České filharmonie by bez Talicha ztratily své vrcholy. Ančerlovo jméno jistě říká české veřejnosti méně. Doufám však, že Václav Klaus od předprezidentských dob svého podivu nad tím, že některé vyznamenané ani neznal, dorostl i k jiným měřítkům. Nejvýznamnější český dirigent po Talichovi má díky Supraphonu své filharmonické nahrávky na skvostné sérii disků, stačí jen naslouchat. Ani není potřeba kádrově připomínat Ančerlovo válečné působení v Terezíně a utrpení v Osvětimi, ztrátu rodiny nebo hrdý odchod z okupovaného Československa v roce 1968. Klaus by mohl Havlovo opomenutí napravit. Abychom si rozuměli: nechci se přetlačovat s prezidenty v hodnocení hudebníků, ale udržet si respekt ke státním vyznamenáním. Proto mě taky zaráží piglování slavičího smokingu. Jazz a moderní populární hudba získaly ve Vladislavském sále už mnohá ocenění, počínaje Osvobozeným divadlem. (Mimochodem: k Jaroslavu Ježkovi a V&W by se mohl přiřadit i Ančerl, jako mladík dirigoval i tam.) Rozhodující nebyla tržní, ale umělecká hodnota dekorovaných. Jinak by mezi poctěnými nemohla být třeba Vlasta Průchová. Kdybych měl jmenovat žijící osobnosti, které posunuly a většinou dosud posunují českou hudbu vpřed, byla by jich řada. Ježkův současník a swingový symbol, poúnorový exulant Jiří Traxler, dnes sedmadevadesátiletý Kanaďan. Brněnský skladatel a muzikolog Miloš Štědroň, autor nejoriginálnějšího tuzemského muzikálu Balada pro banditu, nejvýznamnější znalec díla Leoše Janáčka. Skladatel a klávesista Jan Hammer, jazzrockový průkopník a svého času nejlepší světový hráč na Moogův syntezátor, v Americe rovný s rovnými. Další exulant v USA, kontrabasista a baskytarista Miroslav Vitouš, neméně tvořivý člen jazzové skupiny Weather Report. Skladatel, textař a zpěvák Petr Skoumal, stupňující už tak vysoká měřítka svých předchůdců v šansonech, rockových a dětských písních i v divadelní, televizní a filmové hudbě. Jiří Bulis, bez něhož by brněnské Hadivadlo, Provázek a jmenovitě Bolek Polívka byli jako tělo bez ducha. Ve světě nejznámější český rocker Ivan Král, spolutvůrce prvních alb punkové Patti Smith, vysoko ceněný Bonem, Iggym Popem i Davidem Bowiem. Písničkářka a kytaristka Dagmar Voňková, která z nuzných poměrů sedmdesátých let vyvzdorovala svébytnou nástrojovou techniku a dokáže oslovit náročné posluchače všude na světě. Což platí i o houslistce, zpěvačce a žánrově univerzální divožence Ivě Bittové. Z Gottovy bezmála padesátileté veřejné činnosti si pro mimořádné a překvapivé nahrávky i koncerty musíme dojít až před rok 1968. Než dostali hlavní slovo tvůrci zpěvákovy image v německém Polydoru. Na milimetr vytipovali Gottovu posluchačskou skupinu a tenora mnoha možností zúžili na ustrnulého romantického posla dobrých zpráv z krajů středoevropského kýče mezi Vltavou, Donem a Dunajem. Prodalo se toho za miliony.