Muzeum, kde vás poučí a rozesmějí i na záchodě Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 10.11.2009 Vydáno dne 10. 11. 2009 (2963 přečtení) Ani konzervativní, ani dryáčnické, zkrátka muzeum dle mého gusta jsem našel předminulý týden na Pennsylvánské třídě ve Washingtonu. Je mladé půldruhého roku a ve svém přesném a vtipném názvu má zkratkovitý novotvar, pro jaké je angličtina jak stvořená: Newseum. Těch zpráv, news, je v něm šest poschodí a podávají jako na dlani světovou historii sdělovacích prostředků, tedy čtyři staletí. Sedmá velmoc svou sílu nejdřív elegantně zpochybní hned u hlavního vchodu. „Mýlit se je lidské, opravit se je božské“ – čteme při vstupu na toaletu. Její kachlíkové stěny jsou totiž ozdobeny nešikovnými formulacemi nebo vadnými informacemi z novin. Citáty jsou i nadále téměř na každém kroku, už ale vážné, téměř všechny na velké americké téma: žurnalistika a svoboda. „Dejte lidem fakta a země bude zachráněna,“ řekl už Abraham Lincoln. Nejradši bych si tam opsal všechny, ovšem senátor Daniel P.Moynihan snad musel navštívit Československo právě za husákovské normalizace: „Když člověk přijede do nějaké země a zjistí, že noviny jsou plné jen dobrých zpráv, pak jsou dobří občané ve vězení.“ Je příznačné, že první Pulitzerovu cenu za fotografii dostala momentka ze stávkové bitky u Fordů v roce 1942. Vítězné snímky tu defilují všechny, od roku 1968 po dvou, ty nejvýraznější i ve větším formátu a se strohou poznámkou. Z ní třeba vím, že vyzáblé dítě v mateřském náručí černé Madony (1985 Hlad v Etiopii) chvíli po fotografování zemřelo. Tady, a během čtyřhodinové prohlídky ještě mnohokrát, novinář odkázaný na pouhá slova fotoreportérům závidí. Namísto úvah o nepraktičnosti dávného prezidentského kandidáta Adlaie Stevensona – spodní pohled na jeho děravou podrážku. Po všech dokumentech o kubánské krizi a opakovaném vyslechnutí projevu Johna Kennedyho, vyhlašujícího blokádu Kuby v roce 1962 – záběr na ohnutá záda a skloněné hlavy Kennedyho a Eisenhowera, nesoucími na pěšině v Camp Davidu svou odpovědnost za možnou světovou válku. Kdo líp než mluvené angličtině rozumí psané, v duchu děkuje za titulky všech (!) filmových dokumentů. S jejich pomocí mě zaujali i veteráni amerického sportovního reportérství, o kterých jsem dosud věděl tolik jako oni o Josefu Lauferovi a předválečné Slávii. Pečlivě, skoro britsky připravená expozice Dějin zpravodajství chová jak šperky ve vitrinách výtisk The Oxford Gazette z roku 1666 a jestli jsem nezapomněl, co nás učíval docent Vladimír Klimeš, zhruba tehdy vydávala první české noviny i vdova Ludmila Sedlčanská. Vlastenecká hrdost mnou ještě zatřepe už jen v prodejně knih, kde má čelné místo monografie fotografa Antonína Kratochvíla Broken Dreams. Někdy se prý na každodenně obměňovaných titulních stranách světových deníků v posledním patře objeví i české, ale já zrovna neviděl ani polské nebo rakouské, zato lichtenštejnský. Mockrát jsem si při citátech v Newseu vzpomněl i na Františka Gela, rozhlasového reportéra poválečného Norimberského procesu, přikrčeného pána o holi, který na univerzitě vyučil krom jiných i Petra Hořejše a Rudolfa Křesťana. Vlastně nám Gel říkal, co Rudyard Kipling zbásnil: „Šest služebníků držím si (dali mi vše co vím); jenž zovou Co a Proč a Kdy a Jak a Kde a s Kým.“ Měl jsem štěstí, že krátkodobá expozice zrovna má na programu čtyřicáté výročí Woodstocku. Patří mu především obří obrazovka, široká třicet tři a vysoká čtyři metry, na ní vousatý Dave Crosby tehdy i dnes. Coby starého rockera mě dojal i původní novinářský průkaz, seznam honorářů, nebo prvně vystavené fotky, které tehdy sedmnáctiletý Dan Garson dělal pro školský časopis. Nakonec dobrá zpráva i pro sporťáky, přímo od předsedy Nejvyššího soudu USA Earla Warrena: „Pokaždé čtu nejdřív sportovní stránku. Zaznamenává lidské úspěchy. Na první straně jsou jen lidské nezdary.“