My slavili svobodu, v Moskvě kvůli ní šli do ulic Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 24.11.2009 Vydáno dne 24. 11. 2009 (2852 přečtení) Od dob, kdy Fjodor Šaljapin zpíval, že krejčí má pro blechu ušít sametový kaftan, jsem se s oním ruským slovem nesetkával. Zato minulý týden v Moskvě pořád. Barchatnaja revoljucija byla v pořadech tamního Českého centra na několik způsobů. Po historicích a dokumentaristech došlo i na tři večery, kde jsem besedoval o filmu Občan Havel, hrál písničky z listopadových demonstrací a představil Zuzanu Navarovou a Radůzu, spřízněné folkem. Na samo město, kde jsem byl naposledy přesně před 46 lety, mi zbyly sotva dva půldny. Víceméně jsme je s manželkou věnovali místům, kde se cítím blízko podstatě života a krásy: kostelům a hřbitovům. Na Novoděvičím jsem jen letmo skouknul Jelcinovu ruskou trikoloru, tuhou a masivní jako Preclíkův český prapor na Klárově, míjel jsem i generály, vědce a operní pěvce, abych mohl postát před neznámými, často originálními náhrobky. Jakoby tu socialistický realismus prohrával se symbolismem a hmota s duchem. A do toho ojedinělý pravoslavný kříž, dřevěný a prostý; jako nad choreografem Igorem Mojsejevem, který se dožil 101 roků. Bronzového Jurije Nikulina odlehčuje nejen klobouček, cigareta a pes u nohou, ale u hlavy i čerstvá láhev a kus čokolády, odložené snad pro slavného klauna, spíš ale pro živé strádající. Bardové mého srdce jsou na Vagankovském hřbitově. Vladimir Vysockij naproti vchodu, Bulat Okudžava ukrytý až za vzdáleným kolumbáriem. Vysockému náhrobek překomplikovali, Okudžavovi obrovský holý valoun sluší, ale nemá kolem prostor. Nad hroby fotbalistů estét nezajásá, ovšem fanoušek zjihne. Před Konstantinem Beskovem sochy žáčků omotaných bílomodrými dresy, reliéfový Igor Netto v životní velikosti, Nikolaj Starostin se všemi tituly. Kdo ví, že gulagy prošli jak Nettův bratr, tak tři ze čtyř bratří Starostinových? Zelenozlatověžatý kostel Svatého Simeona Sloupovníka se krčí pod výškovými domy na Novém Arbatu, nehybné pravoslaví sedmnáctého století. Občas tu postojí mladík, stařenka si koupí svíčku, já CD s nahrávkami sborů. Uchvátily mě předtím během dopolední bohoslužby v nabitém chrámu Utěšitelky všech utlačovaných poblíž Treťjakovské galerie. Byly by pýchou každé filharmonie. Když jsem se o tom večer zmínil v Českém centru při Radůzině duchovní kantátě, kdosi se zeptal, jestli vím, jak pravoslavná církev nevraží na rock, folk a podobně. Nebylo to zdaleka jediné, co jsem o současném Rusku nevěděl. Učila mě hlavně překladatelka Nina Falkovská a její přátelé, bohemisté i obhájci občanských práv, členové Jednotné občanské fronty (OGF), Solidarity, Národního shromáždění a další. Někteří chodili na českou hudbu rovnou od Majakovského pomníku, kde předtím protestovali proti desetidennímu věznění opozičního politika Eduarda Limonova. Sociolog Alexandr Chatov mi věnoval transparent, který nosil na šňůře kolem krku: „Sbohem spravedlnosti...Deset dní za Ústavu! Vítej nezákonnosti.“ Někteří aktivisté demonstrovali už od 14.listopadu. A policie sem tam prostě někoho odveze. K běžným zbraním putinovských médií patří pomluvy jak z Rudého práva. Mistr světa z let 1985-2000 Garri Kasparov je „bývalý šachista“, placený západními tajnými službami, navíc Armén a Žid. Protiprávně ho vyslýchali pět dní. Stejní Rusové, kteří před jednačtyřiceti lety protestovali proti obsazení Československa (bylo jich mnohem víc než oněch známých osm z Rudého náměstí), jsou připraveni na dlouhý zápas. To jen za Gorbačeva si mysleli, že rádio každý den začne písněmi Okudžavy, Vysockého a Galiče. Ujistil jsem je, že nic takového není ani u nás. Bude to prý všechno trvat ještě dlouho. U nás taky, řekl jsem vesele. Naštěstí jsem už pozítří spatřil Chatova a ostatní na internetu. To by se v Číně stát nemohlo.