Zmizel odkaz Johna Peela v rockovém nenávratnu? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 15.12.2009 Vydáno dne 18. 12. 2009 (3813 přečtení) Mezi českými rockovými novináři, dramaturgy ani diskžokeji, nemá muž přezdívaný John Peel obdobu. Patrně ji neměl nikde na světě, ani v rodné Anglii. Za to, že všechno dělal 37 let jinak než ostatní, dostal osm čestných vysokoškolských titulů včetně dvou doktorátů, Řád britského impéria OBE (o stupeň vyšší než Beatles), spoustu dalších poct a každý týden mu pošta nosívala na dvě stě alb od rockerů, dychtivých Peelova uznání. V anketě BBC o nejslavnějšího Brita se dostal v roce 2002 na 43.místo. „Je to určitě kravina. Ale docela potěšitelná kravina,“ usmál se tehdy třiašedesátiletý otec čtyř dětí. Ze svého venkovského sídla s doškovou střechou stále ještě ovlivňoval více posluchačů mladších šestnácti let než jiní diskžokejové z BBC Radio One. Vyšlo o něm několik knih. Právě jsem dolouskal tu od novináře Micka Walla (2004, John Peel). Je o čem přemýšlet. Když jednadvacetiletý John Ravenscroft odešel v roce 1960 do USA, ničím nevynikal, snad jen sběratelstvím desek. Stal se tam pojišťovákem a reportérem. Ve čtyřiašedesátém zachvátila Ameriku beatlemánie a on byl přece z Liverpoolu! Vrátil se jako „liverpoolský zpravodaj“ a přímo na loď, kotvící u anglických břehů, pirátskou stanici Radio London. Bylo mu osmadvacet a během pár týdnů ho znala celá západní Evropa. Pirátské stanice musely brzy skončit, ale po Peelovi hned chňaplo před měsícem zrozené Radio One. Vysílal tam až do října 2004, než na dovolené v Peru podlehl srdečnímu záchvatu. Krom toho připravoval pořady pro Nizozemsko, Rakousko, Německo a Finsko, psal recenze a sloupky i do Sunday Telegraphu a Observeru, konferoval holandský Pink Pop Festival i anglické v Readingu a v Glastonbury. Uměl hrát jen na přehrávače. Dovedl však naslouchat. Neměl žádné předem dané „koně“ ani žádná omezení. Hledal něco, co nemůže přirovnat k ničemu jinému. Proto ho míjeli Oasis a většina britpopu. „Protože nezněl tak dobře jako to, co opakoval.“ Peel bral odkudkoli: reggae, Roy Orbison, Joy Divison, The Smiths, Rachmaninovův druhý klavírní koncert, chicagský house, detroitské techno, african pop, P.J.Harveyová, Händelův hymnus Zadok the Priest, White Stripes. Vedení BBC dostávalo z Peela často šok. Desky poslouchal šest až osm hodin denně. Ve svých kůlnách měl přes 30 000 starých LP. O všech měl záznamy na kartičkách. Přepsat to do počítače by mu prý zabralo zbytek života. Vinylům pořád dával přednost, zdály se mu zvukově vřelejší. Koncem života vysílal víc starších snímků než dřív, v pořadu The Pig´s Big 78 dokonce jenom to, co se líbilo jeho ženě Sheile – říkal jí The Pig, selátko – a bylo nahrané rychlostí 78 otáček. Doma natáčel pozvané skupiny na čtyři stopy a smíchal je v jednom dni. Zvuková bezprostřednost mu byla nade všechny finesy. O svém gustu nepochyboval. Kdyby bylo na něm, hrál by v rozhlase každý večer celá nová alba Undertones nebo Fall. „To, co k nim cítím, je láska. To samé cítím k Liverpoolu. Vymyká se to rozumu a je to prostě vášeň.“ V červené barvě liverpoolských fotbalistů se i ženil a hrát si nechal jejich hymnu You´ll Never Walk Alone. Za svědka si vzal svého ovčáckého psa. Domácí psi, kočky, kuřata a vesnické hospody mu vůbec byly milejší než hvězdy popmusic. Udržoval si odstup i od hudebníků, které nahrál. Nikdo z jeho blízkých přátel neměl nic společného s hudebním podnikáním. Živit se hraním desek pro něj byl „způsob, jak vyjít do ulic a napravovat chyby, o kterých si myslím, že by se měly napravit.“ Svým neznělým hlasem uměl to nejtěžší: mluvit ke všem, jakoby mluvil k jediné osobě. Jeho dvouhodinové pořady měly předem dané jen nahrávky; své mluvené vstupy improvizoval u mikrofonu. Dnes by pro něj nebylo možná místo ani v Anglii. U nás asi nikdy.