Píseň o moravském bojování s lopatami a krumpáči Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 22.12.2009 Vydáno dne 22. 12. 2009 (3918 přečtení) Soudruzi z Národně socialistické německé dělnické strany, zkratkovitě zvaní nacisté, často bojovali do posledního dechu; říšský ministr pro Čechy a Moravu K.H.Frank i v době, kdy se porážka nacismu ve druhé světové válce zdála neodvratná. Tuto neděli tomu bude 65 let, co někdejší karlovarský knihkupec a předválečný československý poslanec nařídil mobilizaci českých mužů do 45 let, postradatelných pro válečnou výrobu, na zákopové práce na Moravě. Komu tehdy bylo aspoň šestnáct, tomu hrozil Frankův novoroční dáreček. Začátkem roku 1945 kopalo zákopy asi 50 000 Čechů. Nahánění začalo s německou důkladností. Někde vesnické muže vzbudili četníci do lednového rána, dopravili do zajišťovacích vazeb okresních soudů a teprve odtud na Moravu. Některé dokonce až k Bratislavě a Vídni, odkud se čekal útok Rudé armády. Sotvakoho třeba z dnešních podlužáckých šohajů asi napadne, že u silnic a v polích kolem poklidných dědin mezi Lanžhotem a Kosticemi, proslulých cimbálovými kapelami, bylo ohnisko obranné linie (marchstellung), plné kulometných hnízd, palebných postavení pro baterie těžkých děl, protitankových palisád a střeleckých i spojovacích zákopů. Druhým hlavním odbytištěm českých kopáčů byl moravský sever. Mezi Bohumínem a Opavou měly znovu dostat slovo i původní československé pevnosti, opuštěné po mnichovské smlouvě v září 1939. Do některých Němci vrátili i někdejší československé protitankové kanóny, speciálně konstruované pro takové prostory. V mých dětských očích, které sledovaly, jak tatínek zapichuje do mapy na zdi praporky stále blíž k Moravě a spokojeně naslouchá zprávám o bombardování Hamburku, Mnichova, Norimberku, Drážďan, Frakfurtu, Kolína i Lipska, to Germáni už projeli. Skutečnost, jak se po válce ukázalo, byla složitější. Ani půldruhého miliónu tun leteckých bomb, kterými v roce 1944 Britové a Američané zasypali Německo, zcela nezničilo nacistický válečný průmysl. Poslední zápas musel být nakonec sveden v roce 1945 na zemi. I na té moravské. Němečtí stratégové také vypracovali evakuační model spálené země, ARLZ: uvolnění, ochromení, vyklizení, zničení. Chyběl jim ale čas i lidé. Přestože pro ně jen v samotném Německu v letech 1939-1945 celkem pracovalo víc než 600 000 Čechů. Bylo mezi nimi i pár skautských vedoucích, kteří mě po válce coby pouhé vlče zasvěcovali do lesní moudrosti. Taky jsem se u nich naučil pochodovou písničku, snad to bylo takhle: „Až pojedem zpátky domů z těch moravských zákopů, muzika nám bude hráti pěknou píseň do kroku. Pak si vzpomenem na moravskou zem, kde jsme kdysi bojovali s lopatou a krumpáčem.“ My jsme jako vítězný národ vůbec hodně pochodovali. Široka strana moja rodnaja – i k této sovětské budovatelské si starší skauti přidělali vlastní text: „Naše píseň jako ptáče letí, vesele si křídly třepotá, v Poběžovicích trápili děti, okradli je o půl života. Dávali jim čokoládu a ony to nechtěly jíst...“ První poválečný tábor našeho oddílu byl totiž v Poběžovicích. Podvyživení skauti se tam přejídali a uklízet prý jim chodily pohraniční Němky. Snad trocha naivní pomsty i za ty moravské zákopy. Nic pro bratra A.B.Svojsíka. Při popravě K.H.Franka bylo kolem pankrácké šibenice narváno. Čtyři roky nato se proti komunistickým procesům se skauty nepozvedla ani motyka.