Co uděláme s rokem, který už Karel Čapek neměl? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 29.12.2009 Vydáno dne 29. 12. 2009 (3259 přečtení) Sám Karel Čapek jednou napsal, že „pro národ není důležité jen to, že má své veliké muže; stejně mnoho záleží na tom, co si z nich vybere...“ Tím vlastně už v roce 1936, dva roky před svou smrtí, jakoby předpověděl i budoucí složitý osud svého odkazu. Vždycky záleží na tom, kdo Čapka čte a v jaké situaci. Své dílčí i větší výhrady vůči němu vznášeli například tvůrci formátu F.X.Šaldy, Jiřího Voskovce nebo Jiřího Muchy. I oni tím ovšem dokazovali, že vůči Čapkovu dílu je možné se jakkoli vymezit, ale těžko se dá pominout. Novinář specializovaný na moderní populární hudbu a zábavu vůbec by ve svém vztahu ke Karlu Čapkovi docela vystačil s obdivem nad tím, co všechno dokázal v tomto oboru vlastně fanoušek, amatérský sběratel gramofonových desek. Už dvacetiletý napsal Karel Čapek společně s bratrem Josefem stať Biograf. Zjevením pro něj byli „první stepující Negři místo arabských tanečnic kroužících tučným pupkem; první hudební excentrikové, první velicí američtí výstředníci místo věčných chansonier ve flitrových šatech.“ V Berlíně chodil do kaváren „za novými bicími instrumenty a novým barbarským hlukem, který vpadl do sentimentálního a smyslného evropského kýče.“ To všechno v době, kdy Voskovec, Werich a Ježek ještě nebyli ani středoškoláky. Zhruba půl století před vlnou world music nasbíral tolik desek s etnickou hudbou, že to vydalo v roce 1999 na pětidílný CD-ROM komplet Mimoevropská hudba v původních nahrávkách ze sbírky Karla Čapka. Přesto bych si z Čapka vybral cosi pro tuto chvíli podstatnějšího. Stejně jako on jsme prožili dvacet roků skutečné demokracie. Zatímco ale ten jednadvacátý už meziválečnému Československu nebyl dopřán, nám bude. Díky svazkům s USA prostřednictvím NATO a s Evropskou unií. Tedy díky tomu, o co u nás spousta lidí i politiků nestojí, ale oč usiloval Čapek. I proto pro něj třeba „Neruda byl skoro první Evropan v Čechách... Silný, skeptický, rozumový intelekt, západník, empirik...“ I svůj pozdrav k desetiletí Osvobozeného divadla v roce 1937 zakončil Čapek velice srozumitelně: „Ne východ, ale obrat k západu, to je smysl těch drobných i větších symptomů, jež charakterisují dvacáté století od jeho začátků.“ A jestliže se dnes slovo intelektuál někdy stává ne-li rovnou nadávkou, pak aspoň pohrdlivým označením politického oponenta (a to nejen v zakomplexovaném podhradí), připomeňme, že Čapkův ideální intelektuál byl člověk, „který víc ví a je schopen i ochoten poznávat víc než druzí“. Přitom Čapek nebyl žádný elitář; jinak by sotva mohl nepřetržitě pracovat jednadvacet let v denících. Intelektuály však kritizoval především tehdy, když nebyli schopni dostát vysokým nárokům, jaké na ně kladl. „Lže-li či selže-li inteligence, je to těžší provinění než neznalost nebo lež těch druhých.“ Jdeme do našeho prvního nadčapkovského roku, do roku voleb. Čeká nás i to, čemu on říkával politický svinčík. Kolikrát už nám v předvolebních kampaních strany zcela protichůdných programů zcela shodně hrozily katastrofami, jež nastanou, pokud zvítězí ti druzí. Ohlušovaly nás válečnickým rykem i slovníkem, až po tu mobilizaci. A ruku na srdce: kdo si pamatuje, co se změnilo k horšímu nebo lepšímu v závislosti na tom, jak zrovna předtím dopadly volby? U Čapka se, pochopitelně, nedozvíme koho volit, ani jestli vůbec jít k volbám. Ale můžeme se znova a jinak zamyslet nad jeho slavnou větou: „A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje.“ A z této zásady , stejně čapkovské jako masarykovské, se nevylžou ani intelektuálové, ani jejich oponenti. (Projev u Čapkova hrobu na Vyšehradě, pro Společnost bratří Čapků, 25.12.2009)