Čutka nás učil marxismus, literaturu a charakter Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 05.01.2010 Vydáno dne 05. 01. 2010 (3911 přečtení) To byl on, kdo třeba při Slavnosti třešní u Karla Kosíka – jak píše Ludvík Vaculík v Českém snáři - „zanotil píseň tohoto znění: Ňufru, ňufru, ňufru, máme hovno v kufru...“ Pro léto 1979, kdy s Otkou Bednářovou a Danou Němcovou bylo ve vyšetřovací vazbě dalších osm členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, to byla dobrá polnice. Blížila se i provokacím Jiřího Hausmanna a Františka Gellnera, oblíbených autorů Jiřího Čutky. Mě Čutka prvně překvapil, když nám na podzim 1957 začal přednášet moderní českou literaturu. Předně to byl od základů marxismu-leninismu, jeho dosavadní specializace, velký skok. A zadruhé mluvil o spisovatelích lidštěji i věcněji, než bych právě od něj čekal. Vypadal jak strýc Vasil z Trnkova a Menzelova Míši Kuličky a jako hrom do police se někdy i choval. Se spolužáky z novinařiny jsme si říkali, že s ním asi musel Chruščevův projev o kultu Stalinovy osobnosti pěkně otřást, když vyměnil Gottwalda za Hausmanna. Potom prošel redakcemi měsíčníků Nová mysl (1961-63) a Impuls (1966-68). Vpádem sovětských tanků v srpnu 1968 se lámaly dějiny a charaktery. Čutkův vydržel. Se svým nejlepším kamarádem, historikem Karlem Bartoškem, se zúčastnili vysočanského sjezdu KSČ. V rozhlasu prý psali a četli – svědčí Ondřej Neff ve svém deníku Divná okupace - nejostřejší komentáře prvního okupačního týdne. Odmítli i odjezd prezidenta Svobody k jednáním v Moskvě. „Chtěli, aby zůstal na Hradě a stal se symbolem celonárodního odporu proti okupantům.“ Když Čutku vyhodili z filozofické fakulty, pracoval u zedníků. Ti si z něj brzy udělali mistra. Jeho děda fasádník by na něj býval mohl být hrdý. Když podepsal Chartu 77 hned v první vlně, vyhodili ho i od zedníků. V Praze pracovat nesměl, jinde jak a kdy. Pořád držel basu s Bartoškem; po jeho odchodu do Francie zůstal i v jeho čerpačské maringotce v Kralupech. PhDr. Jiří Čutka se jako dělník živil skoro devatenáct let. Mezitím překonal dva infarkty. Bohumil Hrabal mu U Křižovníků napsal 11.ledna 1990 do knížky Na doraz: „Příteli Čutkovi k jeho šedesátinám, a jeho občanské statečnosti.“ Obdarovaný neměl problém se statečností, ale se zodpovědností. S pochybami, jestli je ještě intelektuálem. „Myslím, že já už na to nemám. Můj mozek zlenivěl, moje pero většinou zahálelo, zkrátka jistá pohoda dělnické profese se do mne zažrala příliš hluboko. Kdeže je odbornost bývalého intelektuála! Zasunuta kubíky betonu a haldami cihel mé zedničiny, odplavena potoky mnou nyní měřené vody.“ Poctivec až do morku kosti, možná by zůstal dělníkem, nebýt JUDr. Pavla Rychetského, který si ho jako místopředseda vlády vzal k ruce. To už Jiřímu Čutkovi zbývalo málo sil. Dožil se pouhých třiašedesáti let. Zítra by mu bylo rovných osmdesát. O málokoho se rozbíjejí všemožné teorie o lidských danostech tak jako o jihočeského písmáka Čutku. Narodil se do nejprostších venkovských poměrů, jeho dětstvím byl trakař a tažné krávy. Zdánlivě jak stvořený pro uhlířskou víru, na kterou je rozumové poznání krátké. V Čutkovi se ale víra snoubila s intelektem. Divadelník a spisovatel František Pavlíček hořce tvrdil až do smrti, že komunismus je jako lepra, že se ho nikdy nelze zbavit. Když jsem teď přečetl Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala, dal bych Pavlíčkovi za pravdu. To bych ale musel zapomenout na Jiřího Čutku. Verši jsem začal, verši končím. Jsou ze Snu o shledání. Napsal ho v té kralupské maringotce. „Na hřbitově v Olešnici bych otevřel hrob/jako se zjara otvírají studánky/maminku/tatínka/obě moje báby/a oba dědečky/toho co mě vozil na krávě/a zabil na místě housera/co mě štípnul do tváře/i toho přísného, spravedlivého/co jsem po něm zdědil/zrzavou a tvrdou hlavu.“