Ivan Medek, hlas cti, slušnosti a hudby, Letná Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 12.01.2010 Vydáno dne 12. 01. 2010 (3675 přečtení) Nad schodištěm, před vchodem do Rudolfina, stával v 50.letech místo unavených biletářů světlovlasý mladý muž. Návštěvníky koncertů České filharmonie zdravil mírnou, aristokratickou úklonou. V éře tepláků a domovních důvěrnic působil jak rytíř. Tehdy jsem nevěděl, že to je absolvent konzervatoře Ivan Medek, syn prvorepublikového generála a spisovatele, přítel i sekretář Václava Talicha; vlastně pravá ruka nejvýznamnějšího českého dirigenta. O Rudolfu Medkovi nás učili, že byl blízko fašismu a budoval falešnou legionářskou legendu. Talicha po válce šest týdnů věznili a komunistický ministr Zdeněk Nejedlý ho vyštval z Národního divadla i z filharmonie. Už proto jsem potom k Ivanu Medkovi vzhlížel s úctou. Nenapadlo mě, že se někdy setkáme, natož pracovně. Prvně to bylo nad albem Město Er. Líbil se mi Kainarův verš, hlas Michala Prokopa, ale hlavně jedna kamarádka. Kvůli ní jsem místo věcného průvodního textu napsal na obal citový výlev. Ze Supraphonu mi od pana redaktora Medka vyřídili, že je to spíš jakási průměrná poezie všedního dne a není ani čas to předělat. Slušněji a věcněji to už říct nemohl. Podruhé mi vzkazoval už z exilového setkání ve Frankenu: proč v oficiálním sborníku můj text o hudbě v exilových a režimních rozhlasových stanicích vyšel bez jedné pasáže. Té, kde vytýkám oblíbené exilové moderátorce sklon k sentimentu a skleničce. Medkovi se to zdálo na hranici žalovatelnosti. Netušil jsem, že ode mne to bylo i za hranicí citlivosti. Moderátorka byla vážně nemocná, brzy zemřela. Díky sametovému listopadu jsem pak Medka potkal opět jak rytíře v denním snu. Nad schodištěm, před vchodem do galerií pražského hradu. Tentýž muž, stejná aristokratická úklona. Prezidentův kancléř, donedávna novinářská legenda vídeňského Hlasu Ameriky. Vybavila se mi slova jeho zvěčnělého Václava Talicha: „Jsem odhodlán začít znovu a nabízím své služby jako prostý voják všude tam, kde jich bude k nové výstavbě našeho hudebního života třeba, v nepřerušené kontinuitě své dosavadní umělecké poctivosti...“ I ten, kdo pozorně sledoval Kouteckého a Jankův dokument Občan Havel, ví, že poctivý Medek ani svému prezidentovi neříkal jen příjemnosti. O důvodech jejich pracovního rozchodu mlčel s noblesou, o jaké se leckterým úředníkům ani nezdá. Na zákulisní dotaz ohledně Dagmar Havlové odpověděl jedinou větou: „Já s ní nikdy žádný spor neměl.“ Chránil i své vlastní soukromí. A uchoval si i někdejší střídmost hudebního recenzenta. Po rudolfinském koncertu Caballé a Carrerase v roce 1994 – obou už za zenitem - jsem se zeptal, jak se mu líbili. „Mně se líbila árie Lauretty. Ale já k ní mám i dávnou osobní vzpomínku,“ usmál se, jakoby už řekl víc než chtěl. Když se s manželkou Helenou přistěhoval na Letnou, párkrát jsem byl u nich. Jednou zavolal sám. „Vy jste se mě posledně ptal,“ to „posledně“ bylo před třemi roky, „kdo se z našich předválečných zpěváků mohl dostat do newyorské Metropolitní.“ Manažer Gavazzi prý nabídnul angažmá Marii Tauberové, Vilému Zítkovi a Zince Kuncové. U každého měl podmínku: Tauberová se pěvecky doškolí v Itálii, Zítek nastuduje dvě role v originále a Kuncová zhubne o dvacet kilo. Tauberová i Zítek odmítli, Kuncová zhubla. Coby Zinka Milanov pak zpívala v Met dvacet osm roků. Pamatuju si každé jeho slovo. Zaplať Pánbůh, řekl po našem vstupu do Evropské unie. Jako prezident by se mu býval líbil Lubomír Voleník z Nejvyššího kontrolního úřadu. Ale koho vybrat ředitelem filharmonie mi radil velmi váhavě. „..někdy jakoby se ztrácel“, popsal kdysi poslední dny nehybného Václava Talicha. I v těch se Ivan Medek podobal svému mistru. Zanechal po sobě tři děti, sedm vnoučat, šest pravnoučat a víru ve slušnost. Dokonce i novinářskou.