Co ze sněhu kouká pro V&W, Třešňáka a Brodského Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 19.01.2010 Vydáno dne 19. 01. 2010 (4151 přečtení) Sníh ke Praze patří jak k Ladovým obrázkům. Nejvíc ho pamatuju za války a těsně po ní. Z náměstí krále Jiřího ho odváželi i na dřevěných dvoukolácích, obrovských jak z francouzské revoluce. K Vltavě to měli daleko, ale stihli to. Jistě: bylo míň aut. Ovšem víc sněhu a tramvají. Stav z roku 1931 vyzpívali Voskovec, Werich a Ježek ve své Pražské javě: „Kéž by v sněhový háv přivoděla se nám stověžatá matička, aspoň z vodklízení sněhu koukalo by makání a prácička.“ O čtyřicet let později se na sníh těšil i písničkář Vlasta Třešňák. Ráno v pět stával v návalu na oranžovou vestu s odrazkou a hrablo. Padesátikoruna byla za obyčejné zametání, přídavky za soboty, neděle, noc a sníh. Multikáry ho shazovaly na náplavce. Letošní sníh Praze bere dech a náladu. I když František Šopko z Českého meteorologického ústavu říká, že „je to v podstatě normální průběh zimy, jen v posledních asi dvaceti letech převládaly zimy teplé. Ale v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých to bylo naopak." Brodím se Čechovou ulicí, kde žiju osmatřicet roků. Někteří historici ji považují za nejkrásnější v Praze. Blízko Stromovky bydlíval architekt Josef Gočár, dva domy vedle nás poslední předúnorový demokratický primátor Petr Zenkl. Sousedka ho pamatuje. Hůř se rozpomíná, jestli někdy byla největší letenská křižovatka začvachtaná jako teď. Na stížnosti odpovídají úředníci z Městské části Praha 7 pomocí internetu. Třeba: „Technická správa komunikací hl.m. Prahy zajišťuje úklid sněhu z komunikací zařazených do zimní údržby v souladu s Plánem zimní údržby... schválené Usnesením hl. m. Prahy číslo 1591 ze dne 3.11.2009.“ Vybavuju si přitom normalizační poučku režiséra Vladimíra Svitáčka: jakmile je něco v souladu, ve skutečnosti je to v řiti. V páteční podvečer jsem v Černínově ulici na Žižkově viděl shrbenou stříbrovlasou paní, jak se snažila uklidit chodník s hrabičkami a lopatičkou. Večer poté jsem se vracel z kina okouzlený přímým přenosem Bizetovy Carmen. Sotva jsem vystoupil z tramvaje, na ledu před Masarykovým nádražím jsem padnul věrohodněji než basista z newyorské Metropolitní opery, kterého udeřila úžasná lotyšská Carmen Elina Garanča. Doma nám začal prosakovat strop, jakž je zvykem zasněžených romantických podkroví. K tomu ještě čtu, že pan primátor zvažuje žalobu kvůli fotomontáži a takto peskuje opovážlivého šéfredaktora. „Poškozuje svým jednáním nejenom mě osobně, ale i téměř 20 tisíc zaměstnanců města i celou Prahu." Trapnější chvíli ani starost si Pavel Bém snad nemohl vybrat. To už jsem věděl, o čem budu psát sloupek. Život mi ale přihrál hezčí závěr. Na protější střeše balancovali dva mladíci a shazovali sníh. V mé ženě se probudili italští předci. Halekala přes ulici seč mohla a oba lezci slíbili, že přijdou. V neděli ráno nám ohradili chodník před domem provazem s varovným nápisem a pak už lítali po střeše jak veverky. Za osm hodin shodili mnohem víc sněhu než ho za neděli stačilo přibýt. Byli to horolezci předělaní na řemeslníky, snad sotva třicetiletí. Na nic si nestěžovali, s ničím nechtěli pomoci. I čaj si přinesli svůj. Žádné peníze nechtěli, fakturu pošlou domovnímu družstvu. Nám nechali jen vizitku VÝŠKOVÉ PRÁCE s výčtem všeho, co umějí. Prý by i věděli jak na to, aby k nám nezatékalo. Myslím, že mají i vkus. Na rozdíl od úřadu, co argumentuje rozpočtem, který „je poněkud skromnější než rozpočet městské části Praha 6. Praha 7 si nemůže dovolit platit dobrovolníky za pohotovost od začátku listopadu do konce března.“ Právě takovým dobrovolníkem je třeba i výtvarník, herec, básník a muzikant Marek Brodský. Toho bysme si ovšem na skromné sedmičce nemohli dovolit.