Pro Štrougala bylo vždy na vše pozdě Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 26.01.2010 Vydáno dne 26. 01. 2010 (3969 přečtení) Kdyby skutečně byl v Česku „místo slibované názorové plurality přípustný jen jeden ideologický monopol...obhajoba jen kapitalismu,“ nemohl by Lubomír Štrougal vydat své Paměti a úvahy. Což jako doktor práv ví, ale jako komunista nemůže připustit. Horší čtenářské zjištění je, že někdejší československou vládu vedl rekordních osmnáct roků (a předtím dvě (ministerstva) člověk neschopný udělat s chybami víc než to, že je dodatečně přizná. Kritizoval diktátora nad kulturou Miroslava Müllera, ale zmlkl, když mu Gustáv Husák slíbil, že dá věci do pořádku. V roce 1979 chtěl rezignovat, ale Husák to nezařadil na program předsednictva ÚV KSČ. Při setkání s prezidentem Nixonem v roce 1982 prý ocenil T.G.Masaryka, jenže na Slovácku se kácely poslední sochy zakladatele státu. Štrougal nemohl ani zamezit pojmenování ulice po svém otci ve Veselí nad Lužnicí. Plány ekonomických reforem mu hatili dogmatikové, ale kromě Bilaka je ani nejmenuje. Čeho se stále tak bál, jestliže věří, že „nezákonnosti“ končily po Stalinově smrti v roce 1953 a jejich dozvuky tři roky poté XX.sjezdem sovětských komunistů? Beze vší poťouchlosti myslím, že při hlasování o nástupci odstupujícího Jakeše v listopadu 1989 měl osud Štrougala rád. Přestože proti Štrougalovi byl i Husák, dostal jen o hlas míň než Urbánek. Prý by funkci určitě odmítl. Jenže co kdyby prezident místo obvyklého „Luboši, k věci se vrátíme“ naléhal, ať to vezme? Takhle ho mohl Husák dodatečně upokojit: „Straně by to nepomohlo, tobě by to jen uškodilo. Na vše, o čem jsme spolu v minulých letech přemýšleli, bylo již pozdě.“ Ve světle všech jejich neuskutečněných úmyslů vypadá zhola nemožné, že by o tom nejodvážnějším Štrougal a Husák byť jen špitli. Podle vzpomínajícího premiéra prý však v závěru 70.let byla vhodná doba „s větší rozhodností nastolit odchod vojsk.“ Mně se během tehdejších štvanic na chartisty spíš zdálo, že našim dogmatikům narostl hřebínek. Naopak ti, kdo sami sebe považovali za pragmatiky, se lekali i janečkovského textaře Müllera jen proto, že se s ním kdesi na recepci družil Brežněv. Skutečně obávaná Brežněvova doktrina, poučka o omezené suverenitě jednotlivých socialistických států, přitom platila i po smrti jejího koryfeje v roce 1982. Proto moc nevěřím ani další Štrougalově úvaze o využití tehdejší slabosti Kremlu, kde se rychle vystřídali tři straničtí vládci. Čemu zato věřím bez výhrad je Štrougalova komunistická víra. Ne uhlířská; z té mu zbyl uctivý vztah k otci, který zahynul v nacistické věznici, a snad i léty nenarušená přátelství s jihočeskými soudruhy. Opačnou, zpanštělou podobou své komunistické víry vězí Štrougal v premiérské minulosti, po níž se mu stýská, ale na mě z ní jde hrůza. Proč se v ní střílelo po lidech? „Všichni věděli, jak se má občan na hranici chovat. A daný hraniční režim – ať se nám to líbilo nebo ne – respektovat.“ Není mu líto mladých protirežimních demonstrantů, ale posametového osudu „prostých milicionářů“, kteří je mlátili a pár hodin po převratu se sjeli do Prahy to zopakovat. „Uvažovanou přestavbou této složky se mnohému dalo předejít...“ Štrougal uvažoval, jeho policie konala. Z chartistů nadělala bezprávné outsidery, Jan Patočka zemřel po výslechu a Pavel Wonka přímo ve věznici. Za jakouže tedy „mimořádně dobrou práci byli naši dřívější policisté po listopadu patřičně odměněni masovými čistkami a vyhazovy ze služby?“ Porovnal si někdy Štrougal jejich důchody s důchody jejich obětí? „Prý jsme zakazovali významné umělce.“ Prý? Jen z knihoven normalizátoři vykázali více než čtyři sta autorů. Ostatně Štrougalovy Paměti by tenkrát dopadly stejně jako Bilakovy: Husák by je zakázal vydat.