Schwarzenberg kreslený Rychlíkem a Reisenaurem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 09.02.2010 Vydáno dne 09. 02. 2010 (4536 přečtení) Když máte někoho rádi, dokážete ho podle toho vypodobnit, aniž byste si něco přimýšleli. Vaše náklonnost už sama bezděčně vybírá vhodné záběry. Z televizního dokumentu Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! (vyrobilo jej brněnské studiu ČT ve společnosti Plum production) je navíc jasné, jak má Břetislav Rychlík rád i své vidění světa, popěvkově drsné a vypravěčsky pestré. Zkraje film srší vtipem. Titulní verše Havlíčka Borovského umocňuje hospodský sbor, Schwarzenbergovo vzpomínání na historii jeho rodu vylehčují portrétní karikatury od Pavla Reisenauera a diváci řičí smíchy. (Aspoň při páteční slavnostní premiéře v pražské Arše.) Tahle tónina zazní i v závěru. Sotva hajný a hostinský, jak Karel Sedmý Schwarzenberg rád sám sebe nazývá, vyřkne obavu, aby mu mladé stromky neohlodaly kozy, hned tam kozy přicupitají. Co je uvnitř takhle výrazně zarámovaných 57 minut, zůstává milé a zábavné, ale ne vždy z jednoho kusu. I kdybychom nevěděli, že vypodobněný muž pochází z šlechtického rodu, je senátorem a býval předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, prezidentovým kancléřem a ministrem zahraničí, aristokratická noblesa je v každém jeho kroku a těžko ji stále něčím „polidšťovat“. Daří se to spíš výjimečně: nejlíp ve scéně knížete bloudícího mezi dveřmi, mimochodem výborně sestříhané Annou Ryndovou. O Schwarzenbergovi vyprávějí prostí sousedé z Čimelic, vichřičná sekretářka Gerda Neudecková, věcný vídeňský publicista. Každý s rozdílnou mírou bezprostřednosti a tedy i možností sladit se s Rychlíkovým tvarem. Kdo se může v zajímavosti měřit se Schwarzenbergem, který na urážlivou poznámku z Evropské unie mobilem opáčí, že tohle by se dřív řešilo v pět ráno v buloňském lesíku, tedy soubojem? Diváka napadá, že nejlepší by bylo nechat mluvit jen portrétovanou osobnost. Po Občanu Havlovi od Pavla Kouteckého a Miroslava Janka musí každý dokument o žijícím politikovi počítat s vysokými hodnotícími měřítky. Včetně nároků na zobrazení i politikových problematických a kontroverzních činů a vlastností. Krom toho obraz Karla Schwarzenberga můžeme porovnávat i podle několika knih. Mám na mysli hlavně životopis, který v roce 2005 napsala tehdy jednatřicetiletá vídeňská novinářka Barbara Tóthová. (Česky vyšel 2007). Tóthová i Rychlík třeba upozorňují na rodinnou kapli ve svatovítském chrámu. Zatímco v dokumentu Schwarzenberg řekne, že je tam pěkný citát z bible a kamera nám ho nenechá přečíst, Tóthová ano: „Když Hospodin přiváděl Sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“ O Schwarzenbergovi, jeho představě sametové revoluce jako zázraku a o jeho křesťanství vypovídá volba 126.žalmu víc než dlouhé rozklady. Je to samozřejmě složitější a pozoruhodnější osobnost než ona klímající blahosklonná a bonmoty trousící figura, jak ji známe už i z dálničních billboardů. Až se 11.března objeví na ČT 2 schwarzenberský dokument, bude do parlamentních voleb zbývat jedenáct týdnů. Nepochybuji, že už jen pouhou svou úsměvností dá na frak slovním koridám mnoha českých politických býků. Abychom se ale o jedné z nejuznávanějších českých osobností dozvěděli i něco víc, to je výzva pro jiné dokumentaristy. Třeba scéna, kdy pětadvacetiletý čimelický exulant vyzývá dvaapadesátiletého rakouského ministra Josefa Klause, aby abdikoval a připravil si tak vzestup až k funkci budoucího kancléře – není to úžasné téma? Jenže ne pro popěvek.