Když Kohout vzpomíná, je proč mu naslouchat

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 16.02.2010
Vydáno dne 19. 02. 2010 (3538 přečtení)




I mezi některými z mých nejbystřejších kamarádů má Pavel Kohout škaredou pověst. Zřejmě nadosmrti. Tvrdím jim, že mu křivdí. Psal jsem to mockrát, proč tedy znova? Protože nejde o jednoho spisovatele, ale o náš vztah ke komukoli. A taky proto, že jsem právě dočetl první díl Kohoutových pamětí, To byl můj život??

Vyšel už před čtyřmi lety, právě teď mi ale překvapivě přesně vpadl do čerstvých dojmů z Pamětí Štrougalových. Ani dramatik Kohoutova formátu nemohl třeba tušit, kolik místa bude věnovat i komunistický expremiér Brunovi Kreiskému, někdejšímu rakouskému kancléři: plné dvě stránky. Kreisky začal Štrougalovi tykat, vzniklo „blízké partnerství.“ Kreisky prý je „nezapomenutelný.“ Na jedno téma jejich rozhovorů Štrougal zapomněl úplně: na povolení k ročnímu jednorázovému pobytu Pavla Kohouta a jeho ženy Jeleny Mašínové v zahraničí.
Děj Kohoutovy knihy končí na rakousko-československé hranici, na den přesně jako ono povolení, 4.října 1979. Manželé sem dojeli nic zlého netušíce, zejména po rozhovoru s kancléřem Kreiskym. Toho předtím sám Štrougal ujistil, že „nenastal důvod, proč by jim měl být odepřen návrat, a že se po tomhle úspěšném pokusu dají očekávat další pracovní výjezdy nepohodlných umělců.“
Náčelník na celnici měl jiné instrukce. Odmítal oba literáty a jejich auta pustit do Československa. Vytknul jim i to, že se vracejí před (!) vypršením výjezdní doložky. Zaskočilo ho, že se vůbec vracejí. Jeleně Mašínové připomněl, že ji čeká soud a hrozí několikaleté vězení. Nemluvil do větru.
Příprava či spíš režie procesu s Jelenou Mašínovou je zdokumentována a Kohout onu pasáž cituje ze „svého“ svazku Dialog, jehož 13 500 stránkami se prokousal v pardubickém archivu. „Organizační zabezpečení průběhu soudního procesu“ patřilo k hereckým výkonům v rámci X.správy Federálního ministrstva vnitra. Poručík StB Josef Dvořák se měl coby svědek trestného činu Mašínové převléci za normálního esenbáka. „...ke změně mé vizáže si do hlavního líčení nechám narůst vous.“
Slovní přestřelka na celnici trvala téměř osm hodin. Pak náčelník ztratil nervy a jeho vyděšení pohraničníci vyslechli osobitý povel: „Doprdele, kopněte jim tam neutrály a vyšoupněte je!“ Tak skončil štrougalovsky „úspěšný pokus“: zbavením státního občanství, skandální tiskovou konferenci ve Vídni a desetiletým vyhnanstvím.
Nejpřesvědčivějším z Kohoutových pamětnických talentů je pro mě novinářský. Oslovuje nás reportér staré školy Františka Gela, včetně všudypřítomné, elegantně nadhlédnuté, autorské třetí osoby. Umí vyhledat i charakterizační detaily a zpřítomnit jimi třeba i nejlepšího přítele svého otce a prvního kritika svých literárních pokusů, básníka a překladatele Vladimíra Petřeka, kaplana chrámu v Resslově ulici. „Pravoslavnému duchovnímu kromě toho nebylo zatěžko vlastnoručně vynášet parašutistům kbelík s chlorovým vápnem, náhražkou jejich záchodu...“
Aby dokázal, jak nejen jeho oslovilo vítězství KSČ ve volbách 1946, Kohout objevně cituje i Ferdinanda Peroutku: „Už nejsou tou bývalou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného ,normálního´ českého člověka. Už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“
Prvně se tu setkávám i s Kohoutovým dopisem novému ministru kultury Klusákovi z června 1973. „Znám důvěrně člověka, který vystudoval čtyři vysoké školy, aby teď už třetí rok – i po infarktu – pracoval jako taxíkář... Tahle naopak zcela nenormální situace trvá bezmála pátý rok a na obzoru není zatím východisko. Neukázal je ani Váš nástupní projev.“
Odmávnout tento – nebo jakýkoli jiný – život úslovím o tom, že „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“, je duchaprázdné.