Nekončící spory o Škroupovu a Tylovu písničku Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 23.02.2010 Vydáno dne 23. 02. 2010 (3993 přečtení) Stačila první zlatá medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové, jedno Kde domov můj v olympijském Vancouveru - a hned je proč znovu vznášet vůči 175 let starému zpěvohernímu popěvku z Fidlovačky pochybovačné dotazy. Třeba jako ve víkendovém magazínu Dnes: Máme krotkou hymnu? Jinou by bývali chtěli už literáti Neruda, Machar a Rudolf Medek, ředitel opery Národního divadla F.A.Šubert, prezident Masaryk, premiér Švehla, skladatelé Janáček, Jindřich Jindřich, Vítězslav Novák, Otakar Zich, Martinů a mnoho dalších osobností. „Hymna se mi nelíbí. Zatímco jiní mají bojovné písně, naše je žebráckou písní, která se doprošuje, písní slepého Mareše, který sice opěvuje krásy vlasti, ale opěvuje je člověk, který nevidí,“ říká z dnešních nespokojených Milan Uhde. Taky Pavel Landovský, mimochodem částí své praxe dramatik stejně jako Uhde, má pifku hlavně na Tylův text: „Co to je za hymnu, když se v ní ptáte, kde bydlíte? Pozoruhodné je, že přežila všechno, něco to o nás říká, jsme asi trochu chameleóni.“ Přísně logicky jsou postřehy obou dramatiků oprávněné. Stejně jako třeba výhrady vůči Sabinovu libretu Prodané nevěsty, kde máme uvěřit, že po několika letech Jeníkova pobytu v cizině ho v rodné dědině už nikdo nepozná. Jenže ono se to v romantismu takhle nebralo. Šestadvacetiletý J.K.Tyl se očividně vzhlédl v Goethově básni Mignon "Zda znáš ten kraj, kde citrón rozkvétá“, tak jako přemnozí literáti tehdejší Evropy. Co s Tylovou napodobeninou dokáže Škroupova melodie, netušil ani sám skladatel. Jako zkušený dirigent a zpěvák sice změnil Tylův text, aby se lépe zpíval, odmítl Tylovo přání sborově opakovat poslední řádky, ale ani tak si od písně nevidomého houslisty mnoho nesliboval. Však z ní vůbec nic nevybral do košaté, vysloveně koncertantní předehry k Fidlovačce. Až teprve o dvacet let později, kdy melodii už zařazovali do svého repertoáru slavní zpěváci, ji v předehře konečně použil i Škroup. Stalo se při otevření divadla v Chrudimi a časem se proto začalo nové verzi předehry říkat chrudimská. Fidlovačka propadla, dočkala se jediné reprízy a odmítavých referátů. Takový napsal do německé Bohemie dva dny po premiéře – tedy dnešním tempem – i nejvlivnější kritik Antonín Müller. Na téže stránce však Bohemia taky předvídavě otiskla Tylův text Kde domov můj. Bylo to vůbec první vydání pozdější české hymny. Pro pražské bouře a celý revoluční rok 1848 se pochopitelně hodila úplně jiná hudba, především Smetanovy pochody. Ale v šedesátých letech už lidé při Kde domov můj vstávali a zpívali ji na politických shromážděních. Zazněla oběma autorům i na pohřbech, Tylovi v Plzni 1856 a Škroupovi v Rotterdamu 1862. O deset let později už začala také být kritizována a stejně houfně obhajována. Na tom nic nezměnil ani výnos, jímž byla 19.12.1918 ustanovena jako československá hymna, s druhou částí Nad Tatrou sa blýská. „Nemožné jsou obě obsahem. Pak jsou dvě, zdůrazňuje se tím navenek i uvnitř dualismus státní,“ zhodnotil T.G.Masaryk. „My potřebujeme hymnu, ve které by byla vyjádřena základní myšlenka našeho státu.“ Masarykovi dnešní pravnuci ve sportovních redakcích zase potřebují hymnu, jaká by hnala k vítězstvím české borce. Mně stačí jakákoli, která není lacině líbivá, tvrdě účelová nebo nudná. Jsem zajedno s estetikem Otakarem Hostinským, pro něhož byla Škroupova „melodie lahodná, plynná, pěkně stupňovaná a zaokrouhlená, při tom vroucná, hlubokého výrazu schopná“. I s historikem Josefem Pekařem, který láskyplně popsal „melodii, v níž jakoby vzlyk teskné touhy pojil se s výrazem oddané a jinošsky důvěřivé naděje.“ V posledku je u každé písně důležitější hudba než text. Kdo to řekl? Napířklad Karel Kryl.