Petr Kalandra - velvyslanec amerických hippies Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 09.03.2010 Vydáno dne 09. 03. 2010 (3918 přečtení) Jiří Suchý doučil blues pořádně česky, Vladimír Mišík je zelektrizoval a Petr Kalandra obepnul folkrockem a svým životem. Na to, že se blues zrodilo na americkém jihu už před rokem 1900 a že evropský valčíkový revír jím byl první půlstoletí takřka nedotčen, toho stihli naši tři bluesmeni hodně. Nejmíň času měl nejmladší z nich, Petr Kalandra. Kdyby před patnácti lety nezemřel, zítra by mu bylo šedesát. Na bluesmana je to mládí. Tváří se podobal svému idolu Neilu Youngovi, principálovi americké apokalypsy Franku Zappovi i marxistickému historikovi Záviši Kalandrovi, prastrýci z moravské větve, autorovi statí Intelektuál a revoluce (1994). Komunisté ho zavraždili společně s Miladou Horákovou, čtvrt roku po Petrově narození. Jedináček a paličatý levák vyrostl v magickém hudebním poli Prahy – Střešovic. Ulice se tam houfně jmenují Na bateriích, ale slušelo by jim i Na kytarách. Blízko sebe tam muzicírovali i Vladimír Merta a Oldřich Janota. Neposedný trojkař i čtyřkař Petr měl štěstí taky na kantory. Učitel kreslení Miloslav Šimek ho čtrnáctiletého uvedl s Grossmannem v semaforské Besídce zvláštní školy. Ze stejné doby je i Petrova první televizní nahrávka, Hammerovo a Hořcovo skotačivé Chtěl bych umět hrát blues. To přání během zbývajících jednatřiceti let naplnil po okraj. Netušil, že některé klasické bluesové situace sám prožije. Později si z nich sestrojil vlastní vysvětlení, co je blues: 1.Když dotyčný nemůže sbalit holku. 2.Když už ji má a zase se jí nemůže zbavit. 3.Když nemá peníze ani na ženskou, ani na chlast. Zato o příchodu blues do Čech pohádkářsky bájil: Na americkém letišti vzali černí dělníci blues do svých růžových rukou a dali ho do letadla. Blues přeletělo oceán, přistálo v Ruzyni a tam ho vzali růžoví dělníci do svých černých rukou a blues bylo tu. I taková téměř aškenázyovská lyrika měla své realistické základy. Petr se díky zaměstnání svého otce mikrobiologa s ním dostal v letech 1969-1971 do Tunisu, Francie i USA. Dělal tam závozníka, svačináře i hudebníka. Jestli ale opravdu někdy hrál se slavnými Buffalo Springfield a písničkářka Carol Kingová si od něj coby sousedka chodila půjčovat cibuli, nechávám neověřené. Mně se to poslouchalo hezky. Míň pochopení mívaly pověstné rekvalifikační komise. Výpad „Co čtete, soudruhu?“ odrazil pravdou: „Pes, přítel člověka.“ Prý si tam skupinu Marsyas kvůli Kalandrovi ještě dlouho pamatovali. I bájným letištním růžovým dělníkem kdysi opravdu býval. Nosil odtud čerstvé desky, uměl si je objednat v zahraničí. Za směšnou stovku mi třeba prodal Dylanovo filmové LP Pat Garett & Billy The Kid. Než jsem mu stihl telefonem vychválit písničku Knockin´ on Heaven´s Door, už ji přeložil a zpíval. Kris Kristofferson, James Taylor, John Sebastian, Robbie Robertson, Van Morrison, J.J.Cale, Tom Waits nebo Tracy Chapmanová – všechny si Petr objevil z amerických desek a převlékl je pro nás do českého klubového i hospodského kabátu. Když mu vinou astma a rozvolněné životosprávy začalo ubývat sil i vysokých průrazných tónů, přezpíval se z někdejší youngovské podoby k waitsovsky chraplavé zpěvomluvě. A ještě víc rozjímavosti než dřív vložil do svých kytar a foukacích harmonik. Nakolik se po třináctiletém soužití v Marsyas prolnul dalších devět roků s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem, je teď slyšet z dvojdisku Petr Kalandra & ASPM: 1982 – 1990. Nahrávky vybrali Jan s Petrovou dcerou Karolinou. Lepší vinš k narozeninám by Petr slyšel těžko.