Písničkářské večírky básníka Pavla Šruta

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 30.03.2010
Vydáno dne 30. 03. 2010 (4097 přečtení)




Jako si pořádná pěvecká skupina neříká soubor vokálních sólistů, tak se dobrý písňový textař nepotřebuje nazývat básníkem. Zvláště když jím jako Pavel Šrut opravdu je. A to ne až v sedmdesáti letech, které oslaví tuto sobotu. První sbírka Noc plná křídel mu vyšla v roce 1964. Krátce nato jsem slyšel, nic netuše, i dva jeho písňové texty.

„Tam v bledém stínu cypřiše ležel, žel, mladík na břiše. Na tom by nebylo nic zlého, kdyby bylo břicho jeho.“ Píseň se jmenuje Literární, neb v závěrečném rýmu mladík leží na Zolově Břichu Paříže. Ani další, Ty věčné úvahy (o sexappealu...berou mi sílu), mi nesignalizovala jiného autora než Jana Vodňanského. Ostatně oba texty zhudebnil Petr Skoumal, tehdy už Vodňanského spolupracovník.
Křestní listy k oběma rozhlasovým nahrávkám mluví jasně. Texty psal Šrut. S nadhledem je nazpívali Jiří Štědroň a pod pseudonymem Jaroslav Roman budoucí basista vídeňské opery Jaroslav Štajnc. Kde já ten starý pásek mám?
I když veřejnost poznala Šrutovo textařství až téměř o dvacet let později, bezděčně k němu směřoval dávno. Především svým zájmem o jazz. Psával o něm i články se svým spolužákem z univerzitních studií španělštiny Jiřím Černým. To jsem nebyl já, ale mně pomohl ještě vydatněji jako angličtinář: když jsem chystal pro Supraphon alba Joni Mitchellové a Simona & Garfunkela (Most přes rozbouřené vody), přebásnil všechny texty.
Už začátkem 70.let mi půjčil své překlady básní a písní Leonarda Cohena. Z celého našeho přátelství je ta cohenovská struna nejpovědomější. Na Cohenovi jsem poznal, jak Šrut ctí slovníky různých písničkářů. Nemá žádný mustr, jakým si v tomto oboru vypomáhá nejeden překladatel.
Zapáleným rockovým fandou nebyl Šrut nikdy. Na rokenrolového krále Mikiho Volka vzpomínal jako na líného spolupracovníka z počátku 60.let, kdy je osud spojil coby rekvizitáře v barrandovských ateliérech. Z amerického koncertu mé oblíbené světové skupiny poslal pohlednici s věcnou stížností, jak se odtamtud těžko pronikalo na toalety.
Úžasný dojem udělal na mou malou dceru po recepci u amerického velvyslance. V totalitních dobách tam bylo všeho hříšně mnoho a básník nelenil. Hned jak jsme potom zasedli do normální hospody, opatrně z kapes vylovil skleničky plné whisky.
Nejen proto mě nepřekvapilo prohlášení autora slavné Koleje Yesterday, že na koleji nikdy nespal. Tuším, že toho moc nenaseděl ani po hospodách s Lubošem Pospíšilem; k textům o Karině ho víc podnítily básně Jiřího Ortena. A pokud Šruta inspiruje okolí, pak spíš to nejbližší: Než přijde dcera z diskotéky, nebo Leteckej inženýr. Tedy Pavlův bratr.
Ale víc než inspirace je u Šruta cit pro formu. Na rozdíl od Kainara, Suchého nebo Štaidla nezačal textovat snadno. Brzy naštěstí pochopil, že text je jen tak účinný, jak se pojí s hudbou, hlasem a doprovodem. Našel si zpěváky podle svého gusta. Včetně bluesového Vladimíra Mišíka a dětí. „Vtělit se do dítěte, to mi jde – ale vtělit se do Karla Gotta nebo Ilony Csákové, to nesvedu za žádné peníze.“
Tvrdím, že až se Šrutovými texty Michal Prokop uvěřil, jak sdělný má hlas i mimo černošský soul, který ho v mládí tolik proslavil.
Název nového, už čtvrtého a nejúplnějšího knižního vydání Šrutových písničkových textů vyjímá z Koleje Yesterday verš Už ráno začal večírek. Přijměme básnickou licenci; dobře víme, že literát Šrutova žánrového rozsahu má spíš od rána co dělat.
Ale pěkným, vlastně celoživotním večírkem jsou Šrutova setkávání s muzikanty stejné krevní skupiny. Počínaje tím nejcitlivějším, Petrem Skoumalem. Volnost psát jak chci, on už si k tomu Skoumal melodii najde – nic lepšího k žádným narozeninám nemohl nikdo dostat.