Balada o nejlepším československém muzikálu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 06.04.2010 Vydáno dne 06. 04. 2010 (5147 přečtení) Baladě pro banditu bude zítra třicet pět roků. V brněnském Domě umění ji tehdy prvně uvedlo Divadlo Na Provázku, které tam právě sídlilo. Hlavní role obsadilo svými esy. Nikolu Miroslavem Donutilem, jehož další štací byla Zlatám kaplička. Eržiku sedmnáctiletou Ivou Bittovou; ta nabídku z Národního odmítla. Do trojhvězdí je coby obchodník Mageri doplnil Bolek Polívka. Velitele četníků hrál Jiří Pecha, vypravěče Pavel Zatloukal. Svědkově vyprávějí o neopakovatelném zážitku. Ve stejném obsazení po půlroce vznikla brněnská rozhlasová úprava. Z jejího záznamu (CD, 1996 Bonton) víme, jak provázkovská Balada zněla. Ne jak vypadala. Video neexistuje. Filmové zpracování režiséra Vladimíra Síse (1978) mělo divácký ohlas, mně ale svou aktualizací do trampského prostředí (skupina Greenhorns, Bittová přebarvená na blond) ředilo dojem z rozhlasové nahrávky. Málem bych proto uvěřil počínajícímu pamětnickému mýtu, že Balada není přenosná. Dnes už vím, že je. Z nejméně patnácti jejích dosavadních inscenací jsem viděl čtyři. (Bohužel, žádnou ze slovenských.) To nejcennější zaznělo z Balady všude, v kamenných divadlech i od amatérské Lucerny: silné originální melodie, jazykově vytříbené písničkové texty, dějový spád a všudypřítomná magie lásky, zrady a smrti. Neznám v historii našich muzikálů dílo, které by bylo tak silné samo o sobě, nezávisle na obsazení, natož na inscenačních nákladech. Na jeho počátku stál v roce 1974 třicetiletý režisér Zdeněk Pospíšil. Vizionář, který třeba po návratu z exilu zamýšlel Rusalku v Národním divadle téměř bez Vodníka a nade všechnu Dvořákovu hudbu povýšil motiv Jel mladý lovec; sám si vzal život v roce 1993. Převést téma Olbrachtovy novely Nikola Šuhaj loupežník na divadlo sice napadlo leckoho, ale ne využít Milana Uhdeho, jednoho z více než čtyř set tehdy zakázaných českých spisovatelů. Aby obelstil komunistické cenzory, vzal Pospíšil autorství scénáře na sebe. Nikdo další to vědět nesměl, ani skladatel Miloš Štědroň. I on ještě dlouho věřil v Pospíšilovo autorství. Protože by dokonalost písňových rýmů mohla vzbudit podezření, Uhde alias Pospíšil raději do češtiny přepsal nebo přebásnil zbojnické písně slovenské, moravské i rusínské. Štědroň tak ovšem musel skládat vlastně hudbu k textům, které už své melodie měly. Jak může být taková práce těžká, víme ze vzpomínek Jiřího Voskovce na podobný úkol, před který kdysi V&W nechtěně postavili Jaroslava Ježka. Dlouho si s textem Hej pane králi nevěděl rady. Scénárista byl se svou prací hotov za tři měsíce a stejně krátce pak komponoval Štědroň. Básník a dramatik Uhde psával písničkové texty už od začátku 60.let v Divadle X, kde byl jeho spoluautorem tehdejší student JAMU Petr Skoumal. „Při vší úctě ke skladatelům, kteří zhudebňovali mé texty později, vybavuji si, že mi Petrovy melodie přinesly radost, již jsem od té doby nezažil.“ Ani janáčkolog Štědroň nebyl v této oblasti nepopsaným listem. Zaposlouchával se do jazzu, ocenil rockovou úpravu části Janáčkovy Symfonietty od tria Emerson, Lake & Palmer a do své filmové paměti si vštípil Tiomkinovu melodii z klasického westernu V pravé poledne. Pospíšilův požadavek, aby složil „eastern“, nebetyčně převýšil. Úvodní i závěrečná Zabili, zabili, Ani tak nehoří, Tmavá nocka, Jatelinka drobná, Pod javorem nebo předsmrtná písnička Řekněte mamce prokrista, krátká, většinou jednominutová čísla, se z divadelních prken dostaly k táborákům, do vlaků, hospod, ale i ambiciózních rozhlasových pořadů. Měřítko, jakým bude zřejmě posuzován i jejich chystaný pátý společný muzikál Divá Bára, si Štědroň s Uhdem, nastavili jednou provždy.