O Smoljakově něze věděl málokdo

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Lidové noviny, 07.06.2010
Vydáno dne 07. 06. 2010 (5810 přečtení)




S Láďou Smoljakem jsme se skamarádili v létě 1963, když jsem se z dvouleté vojenské služby vrátil zase na své předchozí místo do Mladého světa. On tam mezitím vymyslel například anketu Zlatý slavík, která utužila vztahy redakce a zpěváků; já přišel k hotovému.

Byl taky o čtyři roky starší a znal dobře prostředí Semaforu. (Hrála se tam i jeho dramatizace Aškenázyho Ukradeného měsíce.) Proto bylo trošku trapné, když šéfredaktor jmenoval vedoucím kulturní rubriky mě.
Obdivoval jsem Láďovu tichou, ale jednoznačnou argumentaci. Při redakční besedě mu třeba televizní dramaturg Vladimír Dvořák tvrdil, že takový Tulipán nemůže být hit, protože si to lidé nemůžou zpívat. „Zazpívejte mi to,“ vyzval sebevědomě Láďu. A on tu první větu přesně zaintonoval. Když se vrátil z představení třetího semaforského pásma o Zuzaně, prohlásil: „Příštím zlatým slavíkem je Gott.“ Spolu jsme vycházeli dobře, překousl i to, že na zahraniční cestu šéf opět vyslal mě. Když pak Láďa přešel do nakladatelství Mladá fronta, nabídl mi, abych napsal knížku o zpěvácích. Nebylo jeho vinou, že nakonec Zpěváci bez konzervatoře vyšli až po roce a jinde.
Před natáčením filmu Trhák po mně se Svěrákem chtěli, abych jim doporučil skladatele. Opravdu to pak svěřili Vítězslavu Hádlovi. Mně se z Láďových hudebních nápadů nejvíc líbila v Kulovém blesku scéna stárnoucího basisty Karla Kalaše, který v prázdném pokoji už nestačí na árii Leporella, a hlavou mu zní dokonalá italská nahrávka. O téhle Láďově něze jinak věděl málokdo.