Rocková hudba žila, žije a bude žít Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Knihy, Zdroj: Hospodářské noviny 19.11.2010 Vydáno dne 09. 12. 2010 (6420 přečtení) Co mají společného Frank Sinatra, Dmitrij Šostakovič a Vítězslav Jandák? Všichni zavrhovali rock’n’roll. Hudbu, která se dožívá šedesáti let. Za první rock’n’rollovou nahrávku bývá považována Rocket ´88´. Na počátku března 1951 tuto písničku o novém automobilu nazpíval v Memphisu černý Američan Jackie Brenston za doprovodu skupiny Ika Turnera. Prvním rock’n’rollovým hitem byl Crazy, Man, Crazy, s nímž Bill Haley & His Comets pronikli v roce 1953 do americké Top 15. Za rok svůj úspěch zopakovali díky Shake, Rattle And Rool. To byl i první rock’n’roll v britské hitparádě – v prosinci 1954. Nový styl dobyl kontinentální Evropu, i když jeho král Elvis Presley v Evropě nikdy nekoncertoval. Do pražské Lucerny přijeli Elvisovi vrstevníci Chuck Berry a Jerry Lee Lewis až po sametové revoluci. Ale do vězení poslala komunistická justice pražské rockery už v říjnu 1957. Pokud čtenáře od knihy Byl to jenom rock’n’roll? neodradí chyba hned v první větě – „Tuto knihu věnuji Otu Šnajdrovi…“ – a v prvním anglickém názvu – The Times Are A’Changing, správně …A-Changin’ –, ani poněkud tuhý a křivolaký styl prvních dvou kapitol, nakonec se dozví přinejmenším mnoho nových informací o tom, co slibuje podtitul, totiž o hudební alternativě v komunistickém Československu 1956–1989. Už tím patří obsáhlá kniha Miroslava Vaňka k nejzajímavějším, které jsem letos četl. Jejímu autorovi bylo v době sovětské invaze roku 1968 teprve sedm let, ale svým povoláním – historik, mimo jiné v Akademii věd –, badatelskou důsledností i posluchačským zaujetím často proniká hlouběji než my, co jsme „u toho byli“. Autorova úporná snaha dát vedle sebe všechna pro i proti vyniká zvláště v posuzování rozporů mezi tuzemskou alternativou a undergroundem. Jako by si je potřeboval srovnat sám pro sebe. Téma z dnešního pohledu možná okrajové popouzelo zúčastněné někdy více než sama totalita. Lennonovu zeď projednávalo politbyro Miroslav Vaněk pročetl, co bývalo utajeno a je těžko dostupné i teď: fondy ministerstev, orgánů KSČ, denní estébácká hlášení, ale i vysokoškolské práce včetně těch z „vokovické Sorbonny“. Ani rockoví fanoušci, pořezaní sklem praskajícím v Lucerně před koncertem maďarské kapely Locomotiv GT, netušili, jaké funkcionářské manévry se dály před koncertem i po jeho ukončení, jak se papaláši z Pragokoncertu a magistrátu trumfovali v organizační neschopnosti a ideologické jalovosti. Maďaři z pražského velvyslanectví jimi právem pohrdali. A fakticky nejvyšší orgán státu, předsednictvo ÚV KSČ, dokonce vážně jednal o termínové změně pietního aktu u Lennonovy zdi na Kampě a svazácké politbyro chtělo spontánní památník přesunout na „vhodnější“ místo! Jestliže takové starosti měli nejvyšší soudruzi, což teprve ti nižší. Jako J. Topinka, tajemník odpovědný za kulturu na Klatovsku, kde lid houfně ladil západoněmecké stanice: „Jednou bych se chtěl probudit a vidět, jak jsou televizní antény zase otočeny správným směrem.“ Úklady rockové terminologie Takové čtenářsky vděčné příběhy Miroslav Vaněk podává ve své knize takřka bezděčně, nečechrá z nich „historie takřka detektivní“. Nekochá se pracností svého úkolu, míří ke konkrétním výsledkům. Hlavní, titulní otázkou své knihy parafrázuje rollingstonské vyznání: It’s Only Rock’n’Roll (But I Like It). Je to opravdu jenom rock’n’roll? Nebo zároveň „pro mnohé může být určitou nadějí, že lze změnit svět“, jak Miroslav Vaněk zdrženlivě naznačuje poslední větou knihy? Tuto otázku vznáší historik nejčastěji. Jí poměřuje druhy rocku v Československu i v jiných zemích, především ve Spojených státech. Ale obraz této hudby zplastičťují i fakta, která s názvem knihy přímo nesouvisejí. Například pasáže o AFT Munich, Radiu Luxembourg a pirátských rozhlasových stanicích. Překotnost rockové historie i názvosloví jsou ovšem tenkým ledem pro kdekoho – a výjimkou bohužel není ani Miroslav Vaněk. Píše kupříkladu o celebritách, jež začínaly „jako rock’n’rolloví, či dokonce rockoví muzikanti a zpěváci“, o stránku dál ale považuje „termíny rock’n’roll, beat, a konečně rock… za jeden fenomén“. Dotýká se „rockových experimentátorů blížících se spíše jazz rocku (Emerson, Lake and Palmer, Pink Floyd, Yes, Genesis)“, pro něž je ovšem vžité případnější označení art rock. A při charakteristice heavy metalu se zase autor ošidně spoléhá na bakalářskou práci z Olomouce – jenže jediní uvedení Američané Manowar vznikli až v roce 1980, kdy už heavymetalová hudba své hvězdné kapely ve Spojených státech měla. Urážka rockerů v kongresu USA Co se týče dalších nepřesností této knihy, New Musical Express ani Melody Maker nebyly měsíčníky, nýbrž týdeníky – naopak Rock&Pop nikdy. Ve jmenném rejstříku potom chybějí mimo jiné Sergej Prokofjev a Dmitrij Šostakovič. Takové fousy – i české – by spravila odborná revize. Škoda, že si ji nakladatelství nedopřálo. Vinou chyb v křestních jménech vypadl z olympického představení Ondráš podotýká textař Jiří Štaidl, zatímco Ladislav Štaidl neměl s Olympikem nic společného. The Plastic People Of The Universe šli k přehrávkám v roce 1973, nikoliv 1975. Rozhlasová Houpačka nebyla reprízována denně, ale nejvýše dvakrát týdně. Skvrnou knihy je formulace „bezprecedenční akt justiční vraždy“ v souvislosti s americkými manžely Rosenbergovými. Tady renomovaný historik převzal šedesát let starou agitku, byť tehdy zaštítěnou i laureáty Nobelovy ceny. Že byl Rosenberg opravdu prosovětský špion, o tom po odtajnění rozhodujících dokumentů už nepochybuje ani jeho syn – pochybuje pouze o vině své matky. Avšak o sklonech k omezování svobody v Americe přináší Miroslav Vaněk ve své knize naštěstí i věrohodnější důkazy. Třeba výrok Franka Sinatry před kongresem v roce 1958, nehodný swingového gentlemana. Rockery totiž zpěvák tehdy nazval „…kretény, kteří lákají teenagery svými slizkými a sprostými verši. Těmito zlovolnými prostředky se rock stal válečnou hudbou každého delikventa v zemi.“ Ne-li revoluce, alespoň radost Když Miroslav Vaněk v úvodu svazku předesílá, o čem bude ve které kapitole psát, vypadá to na traktát a promarněný prostor – málokterý historik je zároveň brilantním stylistou jako Alain Soubigou, autor knihy o Tomáši Garriguovi Masarykovi. Postupně se však rozezní Vaňkovo forte: zpochybňování převládajících názorů v naší historii. Nejcennější je kapitola s názvem Represe a perzekuce rocku. Včetně pohledů na „agenty“ Josefa Vlčka, Mejlu Hlavsu nebo Karla Srpa staršího. „… Srp udělal tisíckrát více pro svobodu a demokracii než 99 % lidí, kteří v seznamech StB nefigurují,“ cituje autor popularizátora oněch seznamů Petra Cibulku. Svým pokračovatelům Miroslav Vaněk v knize Byl to jenom rock’n’roll? nabízí další směry průzkumu, především pramálo zmapované Sekce mladé hudby. A dojemně nerevolučně, sympaticky osobně vyznává, že rockeři jsou „již pro třetí generaci zdrojem uvolnění a radosti ze vzájemného prožitku v tomto nesouladném a často pochmurném světě“.