Nesnadná cesta divadelních Pražanů k Philu Glassovi Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hospodářské noviny, 21.11.2011 Vydáno dne 21. 11. 2011 (2871 přečtení) Když psal Philip Glass svou druhou operu Satyagraha, bylo mu málo přes čtyřicet. Předchozí šestihodinový (!) Einstein na pláži sice vynesl americkému minimalistovi zajímavou pověst, ale i chudobu. Živil se jako instalatér a taxíkář. Vtom přišla nabídka od města Rotterdamu. Jediná podmínka: musí to být „normální“ opera. V září 1980 tam pak měla Satyagraha premiéru. Reprezentativním dílem soudobé hudby se ovšem stala především díky inscenacím v Londýně a newyorské Metropolitní opeře (2007-8). Odtud se v obnovené podobě se stejnými inscenátory dostala v sobotním přímém přenosu do 1600 kin v 54 zemích včetně Česka. Po Pádu domu Usherů (Státní opera 1999) a Krásce a zvířeti (2003) si operní Pražané mohli zkusit dalšího Glasse. Kino Světozor tentokrát nezaplnili a během čtyř hodin jich ještě ubylo. Škoda. Satyagraha je mimořádně originální, slohově čisté hudební divadlo, výtvarně zatím nejpronikavější z přenosů MET. Libreto si Glass napsal s krajankou Constance de Jongovou podle posvátné hinduistické knihy Bhagavadgíty (Písně vznešeného), zpívá se tedy v sánskrtu. Zvukově velmi libě! Tři jednání a sedm scén ze života indického myslitele a politika Gándhího skutečně obsahují reality z jeho působení v Jižní Africe (1893-1914), časově ale poskládané na přeskáčku. Působivější a srozumitelnější než příběhy je Glassova rozjímavá hudba, plynoucí s volnou vážností veletoků, prolnutá Ghándhího filozofií nenásilného boje za rovnoprávnost. Melodické motivy jsou působivé, hypnotické a glassovsky opakované a krátké, i nejsilnější závěrečná Ghándhího árie je pouze osmitónová. Jemný zvuk smyčců a dřev náladově se vine s barvami sboru i sólistů v čele s folklorně prostým tenorem Američana Richarda Crofta v titulní roli, herecky majestátně klidné. Úžasným britským vkladem této Satyagrahy jsou režie (Phelim McDermott) a výprava (Julian Crouch). Za všechny příklady umocnění Glassovy hudby aspoň jeden: opovržlivé staccatové chachachatání sboru sedících, barevně pestrých snobů. Newyorčané v MET dlouho tleskali vstoje.