Bez swingu to není nic Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky, Zdroj: Sleevenote k CD Ondřej Havelka - Platinum Collection, 2011 Vydáno dne 16. 12. 2011 (6218 přečtení) Slavní rodiče nebývávají pro začínajícího zpěváka žádná výhra. Synové Franka Sinatry, Boba Dylana nebo Leonarda Cohena by mohli vyprávět. Ondřej Havelka si ale nikdy nestěžoval. Snad i proto, že umělecké obory, ve kterých jeho rodiče vynikali, jsou přece jen o kousek jinde: Libuše Havelková byla herečka, Svatopluk Havelka skladatel vážné hudby. Narodit se v roce 1954 (10.října) v Praze většinou znamenalo proposlouchat středoškolská léta s písničkami Beatles, někdy i Janis Joplinové nebo Jimiho Hendrixe. Zvláště když je poslouchala stejně posedlá, o tři roky starší sestra. Však taky Havelkovic Ondřej zanedbával povinný klavír, pořídil si kytaru, dlouhé vlasy a brýle s lennonovskými obroučkami. Nechybělo mu rockové cítění, ale správný chraplák. Od rockové hudby ovšem nebylo daleko ke staršímu rhythm and blues a odtud přes ještě starší blues i ke swingu, stylu dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. K těm jeho mládenecky zdvořilý hlas padl jako ulitý. Literárními vrátky se zase mezi gymnazistovy zájmy prodíral český poetismus a celá generace Devětsilu. To všechno se mu pak šťastně spojilo i jako divákovi, v představeních Ypsilonky. S nadšením na ně jezdíval až do Liberce, okouzlený improvizační hereckou volností, atmosférou připomínající filmy s Oldřichem Novým a R.A.Dvorským a stíráním rozdílu mezi jevištěm a hledištěm. „Ypsilonka pro mě byla mimořádná. Miloval jsem její hravou i rafinovanou hereckou metodu, upřímnost a práci s autenticitou, se situacemi nečekaně vznikajícími přímo před očima diváků. To jsou věci v televizi a ve filmu téměř nemožné. V divadle, při živém kontaktu s divákem, mnohem silněji než samo slovo a obrazy, působí mentální energie vysílaná z jeviště. Publikum funguje jako akumulátor, a když se podaří aktivizovat diváky ke zpětné vazbě, proudí to v obou směrech, vzájemné vibrace se násobí.“ Pocítil touhu hrát v Ypsilonce. A protože byl nejen dadaista a surrealista, ale i pečlivý a svědomitý mladík, domníval se, že správná cesta na kýžená divadelní prkna vede toliko skrze DAMU. Jeho maminku to sice zarazilo, ale jako pedagožka mu přece jen poradila; aby aspoň trochu věděl, co takové přijímačky na herectví vůbec obnášejí. Recitoval Nezvalovo věčné Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, ale naštěstí měl v zásobě ještě Skoumalovu a Vodňanského písničku Na opeře v La Scala (nevím, proč jsi mlaskala). Tou komisi pobavil a vzali ho. Akademii absolvoval v roce 1978, ale už rok předtím hrál v Ypsilonce, která mu dala stipendium. A ještě dřív, od roku 1976, zpíval s Originálním pražským synkopickým orchestrem (OPSO). Ten založil v roce 1974 další, stejně mladý ctitel liberecké Yysilonky, především však jazzové hudby, trumpetista, pianista, varhaník, aranžér a muzikolog Pavel Klikar. Havelka ho považuje za geniálního hudebníka: „...za léta, co se této hudbě věnuji, jsem nepotkal lepšího instrumentalistu a fundovanějšího experta na jazz dvacátých let.“ S OPSO, který se postupně plně zprofesionalizoval, Havelka zpíval, tančil i stepoval devatenáct roků a podílel se tak na jeho mezinárodním ohlasu na evropském kontinentu i ve Velké Británii, počínaje festivalem v nizozemské Bredě 1978. Jestliže českému publiku mohl Havelka už od pohledu vybavovat Oldřicha Nového a získávat jaksi body napřed, v zahraničí se nemohl prosadit jinak než jen svými talenty - a to v konkurenci světových swingových hvězd minulosti i přítomnost. Měl a má stylovou čistotu, technickou preciznost, vkus, elegantní odstup i komediální hravost, ale navíc i cosi, co se těžko popisuje. A když, tak spíš přirovnáním, zdánlivě možná nečekaným. Ze spousty Havelkových nahrávek je cítit podobná nálada jako ze swingových či kabaretních písničkách Beatles, jmenovitě When I´m Sixty Four nebo Honey Pie. Jejich autor a interpret Paul McCartney v nich nikoho a nic nenapodoboval, natož parodoval. Něžně se ohlížel za něčím, co už bylo dávno, bylo to krásné, nač se hezky vzpomíná a po čem se někdy i stýská. Dokonce i posluchačům, kteří to mohou znát jen z desek a z filmů. Jako ostatně i sám Ondřej Havelka. Proto dokázal ve svých nejvýraznějších okamžicích překonávat hranice nejen jazykové, ale i generační. Jak se od vystudovaného herce dalo očekávat, musel stihnout i své divadelní a jiné role. Po odchodu z Ypsilonky v roce 1983 mu sice ubyly ty jevištní, ala přibylo filmových a televizních. V letech 1977 – 2007 jich bylo okolo sedmdesáti včetně seriálového i filmového Saturnina (ústřední role vypravěče) v roce 1994. Při Havelkově pracovitosti a vnímavosti vůči žánrům a publiku pro něj nebyl problém střídat nejrůznější přidělené úlohy se stálou „rolí“ sólisty OPSO. Tu si obměňoval podle chuti; jak budou koncerty vypadat, měl v OPSO na starosti on. Co a jak se bude hrát, bylo přirozeně na Pavlu Klikarovi. Mnohem obtížnější bylo to všechno časově stíhat a navzájem si kvůli tomu i ustupovat. Což se částečně vyřešilo až založením Havelkovy vlastní kapely Melody Makers v roce 1995. (Aniž by to do budoucna vylučovalo občasnou Havelkovu spolupráci s Klikarovým OPSO.) Při vzniku Melody Makers sehrála svou roli i náhoda v podobě jedné vernisáže, kde se Havelka potkal s ansámblem The Swings, především s jejich pánským vokálním kvartetem. Pozval je do své první divadelní režie v karlínském muzikálu Má férová Josefína. Ano, režie. Neboť zdánlivě plachý, bezesporu však vědychtivý mládenec mezitím vystudoval v roce 1989 i operní režii na brněnské JAMU. V Brně proto, že si s pražským činoherním pedagogem nepadli do noty, operní proto, že v Brně z jakýchsi zákulisních důvodů zoufale potřebovali otevřít ročník operní režie a tak Havelku dokonce ke studiu přemlouvali. Zvládl to za dva roky postgraduálního studia. Zatímco Havelkova kariéra swingového interpreta i herce byla vcelku plynulá, režisérská ho po delším čekání vrhla vpřed dvěma skoky. Prvním byla Smolkova a Dušková hokejová opera Nagano v Národním divadle. Její hudební výrazivo sice zaskočilo některé operní sólisty, ale ne Ondřeje, kterého jeho otec kdysi dovedl i k poslechu symfonických výbojů Igora Stravinského. Experiment, nad kterým zkraje většina souboru ohrnovala nos a s nímž prý se orchestr Národního divadla do konce nesmířil, nakonec zvítězil u diváků i u kritiky. Druhou Havelkovou operní režií byla rovnou Prodaná nevěsta v Janáčkově opeře v Brně. Budiž autoru tohoto povídání dovoleno podotknout, že to byla jedna z nejzářivějších a nejvtipnějších „Prodanek“, jaké kdy ve svém nikoli krátkém životě viděl a slyšel. Sebevědomý Bedřich Smetana kdysi předem oznámil, že to chce natřít králi operet Offenbachovi a Havelka ho v roce 2006 vzal doslova; navzdory české inscenační praxi, která až donedávna pojímala Prodanou jako lyrickou operu. Rvačku vesnických chasníků, létajících zasněženou masopustní návsí, Havelka ztěží odkoukal během přednášek na JAMU. Možná se ale rozpomněl na Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, kde ho jednou Jarek Miškerík prohodil křovím dřív, než někdo stačil rozkuráženému primášovi vysvětlit, že ten pražský brejloun někdy zpívá i v cimbálové muzice Ležhory. A když se po slavnostech vydrápou ti nejvytrvalejší na Strážnou hůrku, že tam s nimi po horňácku béká z plna hrdla. Krátce: zač Ondřej Havelka vezme, to dělá pořádně. Kdyby tenhle výběr jeho nahrávek byl ještě dvakrát objemnější, pořád bychom v něm nenašli žádnou řidinu. Už z OPSO si přinesl zvyk nahrávat i ve studiu bez playbacků a toho se drží i v Melody Makers. Když už studiová nahrávka nemůže mít švih koncertu, ať k němu nemá aspoň daleko. Lety se Havelka poněkud vzdálil od své původní tenorové výšky i hlasové barvy, trochu „zbluesovatěl“. Takové Eight-To-The-Bar vypaluje živě tak, jakoby se rozvzpomněl na své bigbítové začátky. A přitom pořád nejde o nic menšího ani většího než o to staré ellingtonovské It Don´t Mean A Thing (If It Ain´t Got That Swing), jak je přerýmoval Josef Škvorecký: „Ach, dejte si říct - bez swingu to není nic.“ Swingovat znamená Havelkovi totéž co dělat jen to, co ho baví a čemu věří. (Citáty použity z rozhovoru Markéty Kučerové s Ondřejem Havelkou, Týden 49/1995)